Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Znáte ten pocit, když se díváte na úžasné fotky nebo posloucháte přednášku nějakého cestovatele, a říkáte si „Tam se jednou musím podívat“? My to takhle měli s Gruzií. Nádherné hory Kavkazu, stát z bývalého SSSR (což samo o sobě generuje pravidelnou dávku bizárku), specifické obyvatelstvo a příjemné ceny. Na začátku června navíc v podstatě bez turistů. Gruzie má skryté kouzlo, kterému jsme ihned podlehli. Navíc nám během dvou týdnů, které jsme tam strávili, změnila život. Pokud se tam taky chystáte, budeme rádi, když vám naše praktické rady pomůžou v plánování vaší cesty.
Naše cesta proběhla na přelomu května a června 2023.
Před každým novým dobrodružstvím si stanovujeme jakýs takýs plán po jednotlivých dnech. Ne, že bychom potřebovali mít všechno nalajnované, jde jen o nějaké vytyčení si základního směru, abychom se stihli podívat na to, co nám přišlo zajímavé. Přece jen nemáme na každou cestu několik měsíců, ale jen pár týdnů, takže člověk zkrátka musí trochu plánovat.
Původní plán tedy měl tuhle osu: Kutaisi - vlakem do Tbilisi, kde si půjčíme auto - Stepancminda a okolní vesnice okolo Gruzínské vojenské silnice - odlehlá horská vesnice Šatili - návštěva rodinného vinařství ve Velistsikhe - malebné městečko uprostřed vinařské oblasti Signagi - úžasný skalní klášter Vardzia - Národní park Borjomi - Gori s jeho absurdním Stalinovým muzeem - vrácení auta v Tbilisi a přesun vlakem do Kutaisi - fascinující opuštěná sanatoria ve městě Tskaltubo.
To všechno se dá ve tvou týdnech v pohodě stihnout, pokud se nebojíte občasných delších přejezdů. Ale i dlouhá cesta pomůže k většímu poznání země.
Párkrát se nám už stalo, že jsme cestu museli maličko upravit, třeba když přišla nemoc, a bylo nutné se z toho někde dva dny vyležet. Ale šlo vždy víceméně o kosmetické změny. Tentokrát šly všechny plány do kopru. Nebo, ať jsme upřímní, jejich polovina. Vstoupilo nám do cesty, jak už to tak někdy bývá, cosi neočekávaného. Ale i o tom je cestování. Píše příběhy.
Proto v tomto cestopisu nenajdete popis tolika míst, kolik byste snad oprávněně očekávali, byť i tak jich je požehnaně. Bude v něm ale něco jiného. Trochu víc vyprávění, trochu víc o nás. Tak snad vás to nebude nudit, a prominete nám to.
Gruzínská doprava nemá úplně nejlepší pověst. Upřímně, má ji spíš hodně špatnou. I naše Ministerstvo zahraničních věcí uvádí, že dopravní nehoda je v podstatě to jediné riziko, které vám v Gruzii hrozí. Můžete se dočíst o šílených řidičích maršrutek, riskantním předjíždění, jízdě potmě bez světel a mnoho jiného.
Naše zkušenost je trochu jiná. Jasně, Gruzínci si asi nevyslouží cenu pro nejklidnější a nejohleduplnější řidiče. Troubí, předjíždí, že tří pruhů jich promptně udělají pět. Najít na silnici auto bez promáčkliny vám dá vážně práci. Ale dá se to. Řekli bychom, že čeští řidiči jsou často agresivnější, a hlavně se vše odehrává v mnohem vyšší rychlosti než v Gruzii. Takže pokud vy sami zůstanete v klidu, budete ostražití a předvídaví, tak to zvládnete.
Pokud chcete být absolutně svobodní v pohybu a čase, pravděpodobně sáhnete po možnosti půjčení auta. Důrazně doporučujeme půjčit se terénní auto, a to i přes to, že se nechystáte do příliš odlehlých končin Gruzie. Důvodem je stav gruzínských silnic. Často se vám stane, že jedete po krásné asfaltové cestě, která se najednou změní v tankodrom s obrovskými výtluky. Navíc, pokud odbočíte z hlavních tahů, kvalita silnic jde diametrálně dolů. A pokud chcete prozkoumávat zapadlé vesnice, například u Gruzínské vojenské silnice, terénní auto s pohonem na všechny čtyři vážně oceníte. Při cestě do Chevsuretie už se bez toho ani neobejdete.
Na nejlepší cenu se pravděpodobně dostanete při objednání auta přes Localrent.com, kde znáte i všechny podmínky dopředu (parametry pojištění, druhý řidič apod.). Vlastně sdružuje jednotlivé pronajímatele pod společnou hlavičku (plus podmínky a záruky!). My jsme s nimi měli opravdu dobrou, byť v duchu gruzínské tradice, trochu bizarní zkušenost. Do kufru našeho Mitsubishi Pajero jsme dostali tři pet lahve s olejem, který jsme měli po každých 700 km zkontrolovat a případně dolít. Tento čas nastal právě když jsme shodou okolností znovu projížděli Tbilisi. Pronajímatel zavolal, jestli je vše v pořádku, a že by nám ten olej zkontroloval. Řekli jsme, že to je v pohodě, že jsme jej kontrolovali včera a ryska je na MAX. Nedal se ale odbít, a nakonec nás skutečně dojel, bez měření dolil lahev oleje do motoru, usmál se, a zase jsme mohli dál. Zkrátka si chtěl být stoprocentně jist, že s jeho službami budeme spokojení. Což se povedlo, pán byl fakt sympaťák.
Jestliže nemáte auto půjčené na celou dobu pobytu, určitě se nevyhnete jízdě maršrutkou. Co to vlastně je? Maršrutka je minibus nebo předělaná dodávka, do níž se nasouká někdy těžko uvěřitelné množství cestujících, a v Gruzii představuje nejčastější způsob dopravy. Jsou levné, pravidelné a můžete si je stopnout téměř kdekoliv. Jsou jak městské, tak dálkové. Ty odjíždějí většinou až když se naplní. Nebývají nějak extra pohodlné, ale často prostě nebudete mít jinou možnost.
Pro přesun mezi západní a východní částí země, tj. na ose Zugdidi/Batumi - Kutaisi - Tbilisi, je nejlepší využít vlak. Je rychlejší než maršrutka, a často i levnější. Vagony jsou v překvapivě dobrém stavu a místňáci je hojně využívají, proto je lepší koupit lístky s určitým předstihem. Nejsnadněji koupíte přes TKT.ge. Lístek vám přijde do e-mailu v podobě QR kódu, ale každý vagon má svého zřízence, který si vás odškrtne z papírového seznamu podle jména. Takže tolik asi k používání technologií v Gruzii.
Skvělou alternativou pro městskou dopravu je Bolt. Určitě ho využijete na cestu z/na letiště v Kutaisi (25 lari), a ve Tbilisi, pokud se budete pohybovat mimo trasu metra (4 - 9 lari v závislosti na délce trasy).
V době téměř monopolních letů z Evropy do Gruzie v podání maďarské nízkonákladovky Wizzair, se s pravděpodobností hraničící s jistotou nevyhnete letišti v Kutaisi. Malé, nové, fajn. Z nám neznámých a nepochopitelných důvodů nespojuje letiště a centrum města žádný typ hromadné dopravy. To jsme věděli předem. Proto jsme podlehli vábení Wizzairu, který nám za 8 euro sliboval zpáteční transfer z letiště. S pocitem, že jsme na to parádně vyzráli jsme službu zakoupili.
Nevyzráli. Gruzie nám totiž ukázala svou realitu ihned po příletu, kdy jsme se u pultu místního dopravce (uvedeného v instrukcích Wizzairu jako „místní partner“) dozvěděli, že tuhle službu už zrušili. Jen to už asi aeroliniím zapomněli oznámit. Každopádně jsme byli nuceni improvizovat a objednali si Bolta za 25 lari, který vycházel o nějakých 10 lari levněji než taxi.
Paradoxně mnohem snáz se z letiště dostanete rovnou do jiného města, především do Tbilisi, Batumi a Zugdidi. Přímo z letiště totiž odjíždějí velké meziměstské autobusy. Existuje i vlakové nádraží na letišti Kutaisi, ale spojů je málo a doba jízdy je dlouhá. To už se vám vyplatí vzít si Bolt na vlakové nádraží Rioni, odkud se vlakem přesunete, kam budete potřebovat.
Nesmíte se leknout toho, že Gruzínci se moc neusmívají. Nemají to prostě v povaze. To ale neznamená, že nejsou laskaví, pohostinní a přátelští. Taky tak nějak programově kašlou na pravidla. Třeba takový let, jako ten s Gruzíny, jsme asi ještě nezažili. Sedali si kam je napadlo bez ohledu na přidělená místa, vykazovali očividný odpor k používání pásů, chodili se navštěvovat přes celé letadlo při vzletu či přistání. Zkrátka trochu blázinec, že i letušky je museli občas vymezovat do patřičných mezích. Přitom ale nebyli zlí, hrubí nebo nepříjemní. Prostě se jen zařídili tak, aby jim to vyhovovalo.
A takhle je to v Gruzii se vším. Co nemá nějaký praktický, hmatatelný význam, to Gruzíny nezajímá. Proto nenarazíte na nějaké upravené zahrádky, úhledné ploty a podobně. Vše se opraví nebo postaví maximálně účelně, tak aby to stálo co nejmíň času a peněz. Co na tom, že auto má jednu promáčklinu vedle druhé. Přece jezdí, ne? Na jejich obranu, Gruzie je opravdu chudá země, a peněz není nazbyt. A nebudeme zastírat, že v některých ohledech nám byl tenhle jejich přístup velmi sympatický.
V Gruzii se mluví gruzínsky, používá se i gruzínská abeceda. Hodně lidí mluví i rusky, a povětšinou není ani problém s angličtinou. Nemají problém si s vámi povídat, i když jim je jasné, že jim vůbec nerozumíte. Zkrátka si povídají rádi. To je taky sympatický.
Možná jste už někde četli, že Gruzíni hodně chlastaj. Tak to je naprostá pravda. Na druhou stranu, opravdu to uměj. A taky nemaj rádi Rusko (samozřejmě výjimky se vždy najdou), kvůli Abcházii a Jižní Osetii. Sami se počítají do Evropy, a rádi by se stali členy Evropské unie a NATO. Čeká je dlouhá cesta (zvlášť s jejich přístupem k pravidlům), ale snad jim to jednou vyjde.
Gruzie není v EU, takže vaše předplacená data vám tady k ničemu nebudou. V ubytování budete mít takřka vždy k dispozici wifi, ale přece jen asi budete potřebovat připojení i jinde. To pochopitelně vyřeší místní SIMka. Největší a nejspolehlivější operátor v zemi je MAGTI. Je to v podstatě hegemon na trhu, takže i naše volba padla na něj.
Buď můžete koupit turistickou SIMku přímo na letišti, kde ale začínáte na ceně 40 lari za neomezené volání + 3 GB dat. Lepší je si koupit standardní SIMku přímo na pobočce MAGTI v Kutaisi (Tsminda Nino Street u parku). 10 lari stojí samotná SIMka + 9 lari neomezená data na 7 dní. V aplikaci MyMagti si pak po týdnu můžete data prodloužit (2 lari za neomezená na 24 hodin, 32 lari za neomezená data na 30 dní apod.). Nutno podotknout, že se signálem nikde nebyl výraznější problém.
Jestli jsme si něčeho v Gruzii užili nad očekávání, byla to místní kuchyně. Velmi brzy se začnete orientovat ve všech těch názvech s převažujícím zastoupením písmena „č“. A začnete na nich být závislí!
Takové chačapuri jsme měli v některé z mnoha variant (adjari, imereti aj.) snad každý den. Když vám řekneme, že je to taková gruzínská pizza, tj. koláč naplněný sýrem (popřípadě špenátem nebo i fazolemi), tak to zdaleka nemůže obsáhnout ten úžasný chuťový oblouk, který chačapuri nabízí. Fakt, chačapuri vás nesmí minout. A pravděpodobně ani nemine. V Gruzii před ním totiž není úniku.
Další skvělou záležitostí jsou slavné knedlíčky chinkali. Jedná se o docela velké měšce naplněné masem, které během vaření vypustí značné množství vývaru. Z toho důvodu si můžete na internetu přečíst množství návodů, jak chinkali správně jíst. Vážně to není sranda. Kousnete, a pokud nejste dost rychlí, už vám šťáva teče všude po rukou. Takže aby bylo jasno - chinkali byste měli pevně chytnout za šťopku, která se nejí, protože je tak silná, že se nikdy nedovaří a zůstává polosyrová. Odkousnete kus na boku a rovnou pěkně nahlas vysrknete horký vývar, než stihne vytéct. Pak už můžete zbytek knedlíčku dojíst celkem v klidu. Existují i varianty se sýrem a špenátem.
Na lilek s ořechovou pastou, neboli badridžani nigvizt, jsme se hodně těšili. Právem, je to vážně skvělá kombinace. Jen nás překvapilo, že se podává za studena. Ale i tak super. Při rodinné večeři by neměli chybět nejrůznější saláty, zelenina, kus sýra a čerstvý chléb. Večeře je pro Gruzínce nejdůležitější jídlo dne. Na snídaně oni moc nejsou.
Parádní jsou gruzínské pekárny. Tradiční způsob výroby chleba, kdy je těsto v podobě podlouhlých šišek nalepeno přímo na zeď pece, je zanesený i v UNESCO. Jak trefně poznamenává Ladislav Zibura - chléb je seznamu sice uvedený pod Arménií, ale to nesnižuje celkový estetický a hlavně chuťový zážitek z něj.
Vykašlete se na supermarkety. Jsou docela hodně drahé, a vše potřebné najdete na trhu. Zeleninu, ovoce, víno, čaču (vinnou pálenku) a hlavně čurčely. Čurčela je boží dar vynesený na světlo světa právě Gruzíny. Nejlepší svačina a energetická tyčinka v jednom. Visí u každého druhého stánku a svým falusovým tvarem a pestrostí barev upoutají neomylně vaši pozornost. Jsou to ořechy (vlašské nebo lískové) navlečené na niti jako korále, které jsou následně vymáchány v ovocné šťávě (nejčastěji v hroznové) smíchané s moukou, takže po vyschnutí se změní v jakési želé. Bomba!
V Gruzii se platí místní měnou - gruzínským lari (GEL). V době naší návštěvy, tedy květen/červen 2023 byl kurz cca 1 GEL = 8 Kč.
Na co se musíte v Gruzii připravit, jsou pouliční psi. Jsou všude, a budete se s nimi potkávat často. Povětšinou mají jeden společný rys - jsou přátelští, a není třeba se jich bát. Nejednou se vám asi stane, že se najednou některý z nich rozhodne doprovodit vás kus cesty. Pokud máte s sebou něco malého k snědku a podělíte se s ním, bude vám velmi vděčný. My takhle rozdali hodně zmrzlin (kupovali jsme po 1 lari za kus), které udělaly hodně radosti, a samozřejmě spoustu chleba. Nestalo se nám ani jednou, že by byl nějaký pes agresivní nebo nepřátelský. Naopak. Bylo velmi těžké se s nimi loučit.
Každopádně se jedná o velký problém této země. Ve městech jakžtakž funguje odchyt a sterilizace psů, ale venkov je zcela neregulovaný a psi jsou přemnožení. Často se pohybují kolem silnic, a dochází tak k mnoha dopravním nehodám, při kterých psi umírají či utrpí vážná zranění s doživotními následky. Nikdo to neřeší. Pokud najdete zraněného nebo očividně nemocného psa, tak třeba ve Tbilisi funguje výborná veterinární klinika Aibo, která je otevřena sedm dní v týdnu, a ceny za ošetření jsou výrazně nižší než v České republice. Ale veterináře samozřejmě najdete v každém velkém městě.
Oficiální útulky neexistují. Narazíte tak na velké množství utrpení, které není systémově nijak řešeno. Všechna tíha pomoci leží na úžasných dobrovolnících, kteří věnují svůj čas a prostředky k alespoň částečnému vylepšení stávajícího stavu. Pokud se dostanete do situace, kdy budete potřebovat pomoc, můžete se nám ozvat na náš Instagram, a my se vás pokusíme s nimi spojit.
Trochu jiná situace je u pasteveckých psů. V horách můžete narazit na osamocené tuláky - hlídače, kteří jsou nádherní, klidní a velmi přátelští. Problém může nastat, pokud jsou pastevečtí psi ve smečce. V takovém případě dokáží být velmi ostří až nebezpeční, budou se vás snažit obklíčit a bez příchodu bači se z toho pravděpodobně nedostanete. Dobré je mít v kapse připravené nějaké menší kamínky nebo štěrk, kterými byste je mohli odradit, kdyby byli příliš dotěrní. Pomoci by měl i křik hlubokým hlasem a máchání trekovými holemi. Ale v jednoduchosti jde o to, respektovat jejich teriotorium, a nechodit tam, kam vás evidentně nechtějí pustit. Více si o tom můžete přečíst v obsáhlém článku Viktorky Rys.
S velkou pravděpodobností, stejně jako my, přistanete v Kutaisi. Jedná se o centrum západní poloviny země, ale zdaleka nedosahuje velikosti hlavního města Tbilisi. Ve skutečnosti je téměř desetkrát menší. Což ale není na škodu, na první seznámení s Gruzií je to vlastně ideální.
Historické centrum není velké a jeho procházka skýtá mnohé. Od socialistických plastik a skulptur, ušmudlaných a neudržovaných bytovek, po historické kostely a stylové restaurace. A hlavně Zelený bazaar (Green bazaar), kde se poprvé můžete seznámit s plody a produkty Gruzie. Svazky čurčchel visících z trámů stánků, množství plastových lahví s domácím vínem a čačou, a velká kola sýrů.
Kutaisi je ale hlavně skvělé výchozí místo pro výlety - postapokalyptické Tskaltubo (o něm se dozvíte dále), klášter Gelati apod.
Kde se ubytovat: Sun Guest House (45 GEL pro dva za noc) - absolutně doporučujeme. Majitel je strašně vstřícný, ochotný a milý. Jsou tam dvě sdílené koupelny, kuchyň a terasa k využití. Když jsme poprosili o ochutnávku jeho domácího vína, dal nám džbánek jako pozornost. Jeden večer jsme u něj i večeřeli a jídlo bylo skvělé, byla ho neskutečná spousta, a samozřejmě opět nechybělo jeho skvělé víno. Při večeři počítejte s cenou 35 GEL na osobu.
Z centra Kutaisi odjíždí spousta maršrutek a autobusů, které se vám můžou hodit k dalším přesunům. Pokud se budete do Tbilisi přesouvat vlakem (což je nejrychlejší volba), musíte se dostat na vlakové nádraží Rioni. To se nachází mimo město, něco přes dvacet minut z centra. Buď můžete využít Bolt (cca 10 lari) nebo pojedete autobusem č. 3 (60 tetri) ze stanoviště před Green bazaarem u východního konce Red bridge. Cesta vlakem trvá 3,5 hodiny a lístek do druhé třídy stojí 14 GEL. Rozhodně doporučujeme koupit lístky předem, vlaky bývají docela plné. Další možností, jak se dostat do hlavního města je maršrutka. Počítejte s delším časem, podle dopravy mezi 4,5 až 5,5 hodinami. Cena by měla být kolem 20 lari na osobu.
Tbilisi je v Gruzii svět sám o sobě. Jakožto hlavní město je desetkrát větší než druhé v pořadí, což jasně dokládá olbřímí a všeobjímající centralizovanost metropole. Na druhou stranu, i zde najdete vybydlené neudržované staré domy, malá tržišťátka v bočních ulicích a skvělé pekárny s tradičním způsobem pečení chleba.
Někdy se hlavním městům vyhýbáme, protože kromě všeobecného shonu, hluku a špíny nemají kolikrát co nabídnout. To ale neplatí o Tbilisi. Tady by to byla škoda. Shodou okolností, které vysvětlíme později, jsme v hlavním městě strávili více času, než jsme původně chtěli. Současně ale, bohužel, jsme toho viděli méně, než bychom si přáli. Ale nepředbíhejme.
Využili jsme dvě ubytování:
Co určitě stojí za pozornost je historické centrum v okolí Mostu míru, mostu Metekhi, Rustaveli street či Tbiliské mešity. Vejdete do spleti starých křivolakých uliček s nádherně neudržovanými kouty, zapadlými restauracemi a malými náměstíčky. Opravdu moc pěkná, malebná část města. Najdete v ní i vyhlášené sirné lázně, které by bylo škoda nezkusit. Voda je aromatická a opravdu horká. Ale jelikož píšeme ve dvou, je potřeba nechat zde promluvit každého zvlášť:
Kačka: Bylo to vážně super. Tak to bylo trochu horký, no.
David: Neskutečně vařící. Stačilo jednou.
Můžete si vybrat z některých veřejných lázní, jejichž velkou výhodou je, že stojí pakatel. Nevýhodou je, že jsou striktně rozděleny na mužskou a ženskou část. Pokud si tak chcete dopřát zážitek v páru, pak doporučujeme lázně Chreli Abano, kde si za 70 lari (necelých 600Kč) můžete užít soukromý sirný bazének pro dvě osoby (v letní sezóně počítejte ale se 100 lari). K dispozici máte i vlastní koupelnu. Nabízejí i dražší pokoje pro více lidí. Pozor, voda je vážně hodně horká! Je lepší se předem objednat přes jejich stránky.
Co byste neměli minout je socha Matky Gruzie, která sídlí na vrcholu kopce a je tak viditelná z velké dálky. Nahoru se můžete vyvézt lanovkou a zpátky sejít hezky po svých. Na vrcholu je vážně hezký pohled na velkou část města, které se kromě historických domů pyšní i stavbami moderní architektury, kterou jsou s umem a citem včleněny do staré části Tbilisi.
No a v podstatě rovnou přes řeku je celkem nová dominanta metropole katedrála Nejsvětější trojice, jejích zlaté věže nepřehlédnete. Cestou se můžete stavit v restauraci Dukhani Bar, kde mají dobré chačapuri i víno.
A pro pravidelnou dávku bizárku si zajděte na blešák se starožitnostmi, historickými skvosty a rukodělnými výrobky do Daedana parku, kde se trochu vrátíte v čase do sovětských dob.
Buď jedete vlakem, to pak odjíždíte z hlavního vlakové nádraží, které leží na zastávce metra Station square, nebo jedete maršrutkou, pak zamiřte na stanici metra Didube, kde je velké shromaždiště maršrutek.
My si ve Tbilisi půjčovali auto. Důvody, proč jsme tak neučinili už v Kutaisi jsou dva. První byl organizační. Náš harmonogram byl stavěný tak že jsme se rozhodli, ač s těžkým srdcem, vynechat Horní Svanetii a celou přímořskou část země, takže v Kutaisi jsme auto nepotřebovali. A bylo zbytečné prodlužovat si výpůjční dobu tím, že bychom se přesouvali do východní části země autem. Druhý důvod byl ryze finanční, a to ten, že za přistavení vozidla v Kutaisi chtěli v půjčovně nemalý příplatek (80 - 120 dolarů). Kutaisi je zkrátka desetkrát menší než Tbilisi a není tam moc na výběr. Ale dá se domluvit (třeba s majitel Sun Guest Housu). Každopádně cesta skrze Tbilisi se vám protáhne, a chce to klid a oči na stopkách, abyste se v provozu hned do něčeho zbytečně nepřipletli.
Když jsme se prodrali severní polovinou Tbilisi, spočinula kola našeho auta na ikonické Gruzínské vojenské silnici, která nás vedla neomylně na sever. Konečně vstříc té nádherné gruzínské přírodě! Naším cílem byla vesnice Stepancminda (dříve Kazbegi), která si hoví v údolí řeky Těrev v nadmořské výšce 1.750 m. n. m. přímo pod horou Kazbek, což je třetí nejvyšší hora Gruzie a sedmá nejvyšší celého Kavkazu.
Celá cesta by měla zabrat něco okolo tří hodin, ale když se rádi kocháte a zastavujete na focení, tak je to samozřejmě déle. Přestávku si můžete udělat ve vesničce Ananuri u Žinvalské přehradní nádrže, kde se proti pozadí azurové vody a zalesněných břehů tyčí krásná pevnost s kostelem. Další, tentokrát už povinou, zastávkou je památník Rusko - Gruzínského přátelství ležící za horským střediskem Gudauri (což je opravdu odporně moderní záležitost plná nových hotelů alpského střihu). Jde o neuzavřenou a nezastřešenou stavbu kruhového tvaru s vnitřními mozaikami s výjevy z ruské a gruzínské historie. A jelikož je to stavba z osmdesátek, tak má své budovatelsky nezpochybnitelné kouzlo. Usazený je ve výšce více jak 2.000 m. n. m na samém okraji vysokého útesu s výhledy na zasněžené vrcholky hor a údolí hluboko pod sebou.
Po překročení hlavního hřebene Kavkazu skrze Křížový průsmyk ve výšce 2 395 m. n. m. se před námi otevřelo nádherné údolí, a člověk se jen snažil si ty úžasné výhledy navždy vyrýt do paměti.
Nabídek ubytování ve Stepancmindě je nepřeberné množství. My zkusili Roza Guesthouse za nějakých 500 Kč za noc, a rozhodně jsme se nespálili. Výhled z postele je neskutečný, protože koukáte přímo na kostel Nejsvětější trojice, za jehož zády se rýsuje monumentální Kazbek. Pro ten výhled jsme ubytko vybrali, a taky nám ho prvotřídně naservírovalo.
Vyrazili jsme na průzkum vesnice. Když vyjdete do kopce až nad poslední řadu domů, dostanete se na hřbitov. A jestli něco v cizí zemi prostě nikdy nevynecháme, jsou to hřbitovy. Člověk se tam o místních lidech dozví překvapivě hodně. A gruzínské hřbitovy jsou rozhodně specifické. Jako na zavolanou u nás byla parta tří psů, kteří nás pak doprovázeli ještě několik hodin, a zpovzdálí s námi putoval i jeden kůň. V kombinaci s výhledy a zapadajícím sluncem to mělo skvělou atmosféru.
Jestli se chcete vážně dobře najíst, vyberte si restauraci Kazbegi Good Food. Název sice postrádá kreativitu, ale zase je pravdivý, a pan majitel je moc příjemný.
Symbol Gruzie. Jeden z absolutních turistických taháků, který v létě docela praská ve švech. Na začátku června to byla pohoda. Brzy ráno nikdo, v poledne už plnější, ale pořád se to dalo. Nádherná stará stavba ze 14. století posazená na náhorní plošině s pozadím úžasného skalního masivu. Ten pohled má vážně sílu. Samotná návštěva kostela by ale byla poněkud chudá, takže to zkuste spojit s procházkou vzhůru směrem ke Kazbeku. Na Mapy.cz jsou dvě červené trasy, které je možné zkombinovat, přičemž lepší je vyrazit nahoru levou a vrátit se pravou stranou. Trasa dál vede k ledovci až na samotný vrchol hory. Vyšli jsme k plošince zakončené prudkou propastí a s absolutně nerušeným výhledem na Kazbek, kde jsme se nasnídali a rozjímali, no prostě romantika (a ta na cestách musí být!). Udělali jsme asi jen 5 km okruh, ale i tak nastoupali přes 500 výškových metrů. Za odměnu ale vidíte nejen zmíněný Kazbek, kostel Nejsvětější trojice z úplně jiné perspektivy a obří stáda ovcí.
Horské vesnice, kde se zastavil čas.
Z Gruzínské vojenské silnice je možné odbočit do několika vedlejších údolí. Jedním z nich je údolí řeky Snostskali vedoucí přes vesnice Sno a Akhaltsikhe do Juty. Ta je výchozím bodem pro mnoho trekařů směřujících do Chevsuretie.
Počítejte s tím, že asfalt končí někde uprostřed, a pak už jedete po prašné cestě s mnoha výmoly, v závěrečném úseku se cesta zvedá a zužuje, přičemž okraj cesty už lemuje hluboká strž dolů. Nejezděte do Juty, pokud nemáte terénní auto. Někteří místňáci to sice zvládnou i s obyčejným nízkým vozem, ale auto z půjčovny bychom tady neriskovali. Odměnou jsou ale úžasné výhledy na dravé říčky valícími se z vrcholů a tvořících nespočet vodopádů, zasněžené štíty a rozkvetlé horské louky.
Sno je z těchto vesnic největší. Uvidíte tady krásnou starou strážní věž, typickou pro velké pohoří kavkazu, domy postavené tradiční technickou z lámaného kamene a obří kamenné hlavy. Hlavy jsou výtvorem místního umělce, nás ale mnohem více uchvátila scenérie za nimi, a to velké volně se pasoucí stádo koní s mohutnými svahy v zádech. Možnost si jen tak sednout a vychutnat si přítomnost zvířat v tom nádherném prostředí byla mimořádná.
Akhaltsikhe by v podstatě nestála za nějaké větší zdržení, kdyby na protilehlém svahu nestál opuštěný shluk budov (na Mapy.cz označen jako další vesnice jménem Koseli). Jedná se totiž o místo s neopakovatelnou atmosférou. Domy jsou opět postavené za použití lámaného kamene a mají typické gruzínské prosklené verandy, v nichž je zázrak najít jednu nerozbitou tabulku. Domy jsou vybydlené, jak tvrdý horský život postupně snižoval počet obyvatel ochotných tu žít. Ticho je rušené jen bubláním potůčku a mečením koz. Mraky pomalu a těžce kráčí nad neudržovanými obydlími, a vy máte pocit, že se zastavil čas. Tohle místo nás hledalo. Zároveň jsme se ale snažili být v plné míře ohleduplní, a kde bylo něco improvizovaně uzavřeno, tam jsme nechodili. Nemusíme přece na všechno sahat a všechno typicky čecháčkovsky prošmejdti. Stačí tam být.
No a Juta má z nich nejkrásnější přírodu. Pokud se nechystáte na přechod hřebenů, můžete z Juty podniknout pár jednodenních výletů. My se prostě prošli údolím řeky se zasněženými vrcholy před i za námi, a zelenými svahy jako z Pána prstenů. Nenáročná a moc fajn procházka, kde téměř nepotkáte živáčka. Jen stáda krav a ovcí.
Dopředu nutno podotknout, že tenhle trek jsme bohužel z časových důvodů nemohli dát celý. Vy to udělejte! My si to splníme při příští návštěvě. Z Gruzínské vojenské silnice jsme odbočili na vesnici Almasiani a pokračovali dál. Do svých tenat nás vtáhla rozbahněná cesta děrovaná jako ementál, přičemž v hlubokých kalužích se leckdy schovával dosti záludný kámen. Slušná kličkovaná, která nás řidičsky hezky prověřila. Ale to je prostě Gruzie. Smích střídá lehce sevřený žaludek, načež se zase vrací smích.
Dojeli jsme do vesnice Kvemo Okrokana. Dál to nešlo. Vesnice samotná je óda na omšelou malebnost horských vesnic, protože polorozpadlé, improvizovaně opravované stavby ostře kontrastují s dechberoucí přírodou (omlouváme se za ten patos, ale takhle je to zkrátka uložené v naší paměti). Cesta pak vede podél řeky nejdřív po vysokém ochozu, který postupně klesá. I díky špatné cestě se sem jede dlouho, a my bohužel neměli tolik času, kolik jsme si přáli. I tak to bylo skvělé. Vy si vezměte celý den. Cesta na konec údolí se zříceninami pevností a sirnými prameny měří asi 11 km, a při cestě tam a zpět nastoupáte minimum výškových metrů.
Naším snem bylo navštívit některou odlehlou, těžko přístupnou část Gruzie, kde si krajina i obyvatelstvo uchovali svá specifika. Vyšli nám z toho tři finalisté - Horní Svanetie, Tušetie a Horní Chevsuretie.
Horní Svanetii považuji i mnoho místních (zejména těch ze západní části země) za to nejhezčí, co v zemi mají, a co by každý cestovatel měl vidět. Spousta z nich tam také míří. Bez ohledu na to je oblast kolem vesnice Ušguli něco, co nás velmi lákalo. Nakonec jsme jí, z důvodu velké vzdálenosti, s těžkým srdcem oželeli, a slíbili si jí při další návštěvě Gruzie.
Pak se v našich hlavách usídlila Tušetie. Nutno říct, že velmi hluboko. Pro přiblížení vnitřních pochodů opět rozepisujeme náš rozdílný pohled na věc:
David: Když jsem hledal informace o Tušetii a viděl nějaké fotky, rozhodl jsem se, že tam zkrátka musíme. Jasně, cesta tam bude asi obtížnější, trochu jsem očima přeskákal nějaká varování, ale to přece za tu izolaci a nádheru stojí!
Kačka: Nejdřív mi ukázal jen fotky. Vypadalo to úžasně. Pak začal říkat něco o trochu horším stavu jediné silnice, která do Tušetie vede. Nakonec jsem z něj vypáčila všechno. I to, že tu silnici zařadili na seznam „10 nejnebezpečnějších silnic světa“. Několik úmrtí ročně kvůli pádu auta z nezpevněného srázu vysokého několik stovek metrů, na silnici hrozí po zimě (která tam skončila před týdnem!) sesuvy půdy. Já jsem normálně pro každou špatnost, risk je zisk, ale tohle bylo vážně moc. Takže jsem to zatrhla. Někdy prostě nepřemýšlí!
Nakonec zvítězil manželský kompromis, a volba padla na Horní Chevsuretii, která leží mezi Kazbegi a Tušetií. I do této oblasti vede jediná cesta, otevřená kvůli sněhu jen od května do října. Zpětně jsme získali uznání místních, kteří říkali, že se jedná o druhou nejnebezpečnější cestu v zemi. Když se rozhodnete sem vyrazit, nezapomeňte natankovat plnou. Poslední možností je benzínka na Gruzínské vojenské silnici u vodní nádrže Žinvali. Upozorňujeme na to kvůli tomu, abyste se jako my nemuseli 50 km vracet, než vám konečně dojde, že dál už nádrž určitě nedoplníte.
Cesta je až do Korši celkem dobrá. Za ní ale asfalt definitivně končí. Potom, co jsme pár kilometrů jeli sotva krokem, protože jsme projížděli obřím stádem krav a ovcí, jsme vjeli na stoupající nezpevněnou cestu. Za pár minut už jsme ale opět stáli. Před námi bagr, který se snaží odstranit sesuv půdy, který úplně znemožňuje pokračovat dál. Pokuřující postarší Gruzín nás ujišťuje, že je to na 10 minut. Trvalo to sice něco přes půl hodiny, ale když počítáte čas po gruzínsku, tak vlastně ani nelhal. Nicméně ten sesuv nás trochu znepokojil.
Rovnou předesíláme, že bez terénního auto s pohonem na všechny čtyři můžete na tenhle přejezd zapomenout. Po dešti je všude bahno, svodidla jsou jen místy. Cesta je hluboce zvrásněná potůčky z roztávajícího sněhu, který ji, jak pomalu stoupáme, lemuje stále častěji. No nebudeme nic zastírat, občas jsme v některých pasážích téměř nedýchali. Vystoupali jsme až do nejvyššího bodu, Průsmyku medvědího kříže (2.676 m.n.m.), a začali klesat do Argunské soutěsky.
Měli jsme menší časový skluz, takže jsme se začali obávat, abychom stihli včas dojet do cíle naší cesty - horské vesnice Šatili. Zatáčka střídá zatáčku, srázy podél cesty jsou hluboké a do toho začíná lehce krápat. Mísí se v nás adrenalin, euforie a štěstí s nervozitou, obavami a hlubokým respektem. Tohle je vážně vrcholný zážitek.
Perla uprostřed ničeho.
Historická vesnice Šatili je místo, které vás uhrane. Leží v nadmořské výšce 1.400 m.n.m. a v současnosti v ní žije asi dvanáct rodin. Dříve se jednalo o strategický obranný bod, chránící zemi před nájezdy z ruských zemí. Proto se zde vyvinul unikátní systém obranných věží, propojených na mnoha výškových úrovních, do kterých se v případě ohrožení stahovala celá vesnice i se svými hospodářskými zvířaty.
Chevsureťané, jakožto lidé po staletí žijící v tvrdých horských podmínkách, si ve své kultuře vypěstovali mnoho specifických zvláštností. Prý spolu často hovořili ve verších, a až do dvacátého století nosili kroužkové zbroje.
Ubytování jsme si domluvili v Shatili Doctor´s house přes Airbnb za nějaký 350 Kč za noc. Jelikož cesta byla průjezdná jen chvíli a sezóna tak byla hodně na začátku, byli jsme tam sami. Vlastně jsme byli jediní cestovatelé v celém Šatili. Protože vesnice je dvě hodiny vzdálená od Korši a tři hodiny od nějaké většího obchodu, musíte si jídlo přivést s sebou, nebo se domluvit na stravování v ubytování. U nás to vyšlo pro dvě osoby na dva dny (večeře a snídaně) na 360 lari. Což je celkem pálka. Ale s ohledem na odlehlost vesnice je to pochopitelné. Dostat sem jakékoliv jídlo je prostě složité a v horském údolí ani není možné pěstovat vše, co by potřebovali. Nutno ale říct, že jídlo bylo velmi pestré a chutnalo skvěle Navíc paní se o nás starala s velkou laskavostí a péčí.
Spoustu času jsme strávili prolézání strážních věží. Jsou úžasné, tajemné a můžete se jimi procházet téměř dle libosti. Když se vám poštěstí být tam sami, jako se to povedlo nám, máte pocit, že se vracíte v čase a je to neobyčejně silný zážitek.
Když už budete věžemi nasyceni, můžete to vzít kolem nich do menšího bočního údolí říčky Shatilistskali. Budete procházet skrze vesnici a můžete obdivovat specifickou architekturu jednotlivých domů. Pak můžete nikým nerušeni pokračovat procházkou hluboko do údolí.
Další možností je pokračovat po hlavní cestě údolím až do Mutsa, což je již opuštěná vesnice s dalšími strážními věžemi. Během pochodu budete procházet kolem místa známého jako Anatori, což dříve bývala vesnice, ale dnes už jsou zde pouze stavby, k nimž se váže velmi smutná historie. Obyvatele této vesnice totiž v minulosti postihla velmi nakažlivá nemoc, a tito stateční horalové se rozhodli, že aby se nemoc dále nešířila, dobrovolně se uchýlí do separace, očekávaje tam smrt. Proto v těchto domečcích dodnes můžete vidět velké množství lidských kostí. V podstatě hned na protějším svahu můžete pozorovat geologickou zvláštnost v podobě modrého zabarvení skal.
Anatori se nachází jen pár stovek metrů od hranic s Čečenskem, takže by vás neměla překvapit vojenská posádka na kopci a vojáci projíždějící čas od času po silnici.
V noci, která předcházela našemu odjezdu, řádila slušná bouřka. Což by nebylo nijak zvlášť zajímavé, nebýt dvou okolností, které z toho vyplývaly. Pravděpodobnost, že bouřka mohla něco způsobit na jediné silnici, která vesnici spojuje se světem, byla povážlivě vysoká. Už tak podmáčené svahy se mohly sesunout, mohl spadnout strom, kamení, zkrátka cokoliv. Pokud by nás navíc na cestě potkalo špatné počasí, riziko se násobí. Druhý problém byl, že jsme se ocitli bez signálu, protože to zřejmě poškodilo vysílač. Elektřinu to vyhodit nemohlo, protože celé Šatili jede na generátory. Každopádně to znamenalo, že jsme si nemohli zkontrolovat počasí.
Brzy ráno jsme nicméně vyjeli. Ujeli jsme přesně tři kilometry. Nastalo přesně to, čeho jsme se trochu obávali. Na cestě leželo několik velkých kamenů, které se sesunuly ze svahu. Bohužel byly tak velké, že jsme je nedokázali odvalit. Takže otočka. V tu chvíli se navíc svahem začalo prohánět pár menších i větších kamenů dopadajících na nás, což nám úplně nepřidalo.
V Šatili jsme tak zajeli do návštěvnického centra, abychom na neprůjezdnost upozornili. Nastala situace jak z groteskního filmu. První ranger se ptal, jestli jsou to jen kameny nebo celý svah. Odpovídáme, že jen kameny. Přikývl a odešel. Za hodinu dorazil druhý ranger, který chtěl zpřesnění: „Musí tam jet bagr?“ říkáme že ne, že tři až čtyři chlapi to v pohodě odvalí. Přikývl a odešel. Za další hodinu dorazil ten první ranger s tím, že čekají na třetího rangera. No a půl hodiny na to přijelo po silnici ze směru od civilizace auto s navijákem, že cestu sami zprůjezdnili. Ranger se na nás otočil a odvětil, že problém je vyřešen. No tak sláva.
Vyrazili jsme. Počasí drželo a začali jsme stoupat k průsmyku. A pak se stalo něco, co naší cestu úplně změnilo.
Před námi se tyčila osamocená strážní věž s vrcholem průsmyku v pozadí. Zastavili jsme, abychom si to vyfotili. Najednou jsme si všimli, že u krajnice leží pes. Jdeme za ním, abychom mu dali nějaký chleba. „Jé, to je štěndo!“ rozhlížíme se, jestli neuvidíme jeho matku, sourozence nebo někoho, ke komu by mohl patřit. Nikde nic.
Při bližším pohledu se zděsíme. Štěně je neskutečně vyhublé a zubožené. Nabízené jídlo ani vodu si nevezme. V jednu chvíli se postavilo na nohy, udělalo pár kroků a vyčerpaně si zase lehlo. Podívali jsme se na sebe navzájem a bylo nám jasné, že tady ho nechat nemůžeme. Bereme ho do náruče a vyrážíme. Zjišťujeme, kde je nejbližší veterina. Vychází nám to tak, že nejlepší bude vzít ho do Tbilisi na veterinární kliniku Aibo, která má skvělé recenze a zároveň budeme mít jistotu většího zázemí. V tu chvíli, přes to všechno, jsme poměrně dokázali zachovat chladnou hlavu a uvažovat do budoucna. Tušili jsme, že to nebude o jedné návštěvě veterináře, tak jsme se spolu hned shodli na tom, že pojedeme do větší a pokud možno co nejlepší kliniky.
Ten den jsme měli jet původně do vinařské Kachetie, kde jsme měli domluvenou návštěvu rodinného vinařství. Rušíme to, a řítíme se směr hlavní město, kam nám cesta má trvat ještě nějaké 3 hodiny. Štěně po cestě několikrát zvrací, má častý průjem a je apatické. Ve Tbilisi je zácpa jako vždy a nám už trochu tečou nervy, protože o něj máme celou dobu neskutečný strach. Konečně parkujeme před veterinou a sháníme se po někom, kdo by uměl trochu anglicky. Ujímá se nás Maia, která dá štěně hned na infuzi a dělá rychlý test stolice, z něhož vyplývá nedobrá diagnóza - parvovirus. Ten je pro mnoho štěňat smrtící.
Maia odebírá vzorek krve a ptá se: „Jaké tam mám napsat jméno?“ Díváme se jeden na druhého, až z nás nakonec vypadne:
Je to fenka. „Gruzínka.“
A víme, že už je naše.
Najednou jsme se ocitli bez plánu. Měla nás čekat oblast Kachetie, pak přejezd do Vardzie, Borjomi a tak dále. Bylo jasné, že to padá, a že budeme muset být hodně operativní, a reagovat ze dne na den, protože Gruzínka potřebovala po několik dní dostávat injekce a výživu, takže to znamenalo každodenní docházení na kliniku.
V následujících dvou dnech se zdravotní stav Gruzínky hodně zlepšil. Dostávala hromadu injekcí a léků a my začali potichu doufat, že je z nejhoršího venku. Byl tak čas začít zjišťovat, jak to udělat, abychom ji dostali k nám domů. Přivézt do Evropské unie psa odněkud „zvenku“ totiž není snadné. Potřebuje mít komplexní vakcinaci, pas, čip a krevní testy ověřené v německé laboratoři. Celý proces u neočkovaného psa, jakým je naše horská Grůza, zabere tak 3 až 4 měsíce, pokud nenastanou jiné komplikace. Fajn, to nějak půjde. Ale kdo se o ní po tu dobu postará? My tady zůstat nemůžeme. Nebo můžeme? Vystřídáme se tu? Budeme sem lítat na střídačku a nějak to poskládáme?
Jak jsme už předeslali v kapitole věnující se psům, jedná se o velký problém celé Gruzie. Našli jsme například malý útulek, který se stará o zraněné nalezené psy a hledá jim nové páníčky. Neberou ovšem štěňata. Rozjeli jsme pátraní na všech frontách. Přes organizaci zanesnaze.cz jsme získali kontakt na Simonu, která v minulosti pořádali sbírky na pomoc gruzínským psům. Ta nás spojila s Mariam, úžasnou zvířecí záchranářkou, která založila síť pěstounů v okolí města Zugdidi na západě země, kteří se starají o zachráněné psy, než se jim podaří najít nový domov.
Domluvili jsme se, že jí tam před naším odletem domů přivezeme. Zabralo to hodně času a nervozity, ale nakonec jsme pro Gruzínku získali skvělý dočasný domov.
S léčbou Gruzínky už jsme mohli pokračovat sami bez asistence lékaře, usoudili jsme tedy, že léky jí můžeme dávat i při poznávání nových míst. Samozřejmě s přihlédnutím k jejím potřebám. Takže od té doby se naše poznávačka Gruzie zaměřila hlavně na autovýlety s mnoha kratšími zastávkami, abychom tu naši Gruzínku nevysilovali. Ale jelikož se ráda nosila v náručí, tak to pro ni nikdy nebylo náročné. Naopak dost pookřála. A byla radost ji u toho sledovat.
Z Tbilisi jsme tak zamířili na východ do vinařské oblasti Kachetie. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na města malebného města Signagi postaveném na vyvýšeném místě s výhledem na rozlehlou úrodnou nížinu.
Ubytování jsme museli vybírat tak, aby nás ubytovali i se psem a volba padla na Zandarashvili Guest House, což se ukázalo jako neskutečně dobrá volba. Pokoj nás vyšel na 40 lari za noc (asi 330 Kč). Rodina Zandarashvili je neuvěřitelně pohostinná a vstřícná. Co můžeme jen a jen doporučit, je objednat si u nich večeři za 35 za osobu (asi 280 Kč), protože ochutnáte všechno, co v Gruzii ochtunat jde. Šašlik, chačapuri, lilky s ořechovou pastou, několik druhů salátů, ovoce, sýr, plněné vinné listy a mnoho dalšího. Samozřejmostí je víno z jejich vinic a domácí čača. Jíte společně s ostatními hosty, takže jsme si popovídali s rodinou ze Singapuru, s Angličankou, Rusem a popařili s partou Američanek.
Od guesthousu můžete jít buď do centra (na rozdvojení doprava a nahoru) nebo do uličky s ručně vyráběnými koberci či výrobky z vlny (do leva a dolů).
Za procházku stojí určitě samotné Signagi, přičemž ty největší skvosty najdete ve chvíli, kdy zamíříte do vedlejších ulic, které už nejsou tak upravené pro turistické oči. A to bylo něco pro nás. Dokázali bychom se tam procházet hodiny a pozorovat místní, jak žijí, co dělají. My jsme prostě takový šmíráci. Všechno nás zajímá. A takhle přesně my to máme nejraději. Doma i všude ve světě. Prostě jak říkáme pořád - čím větší bizár, tím to více lahodí našemu oku a obohacuje to naší konverzaci.
Jedno z nejdůležitějších náboženských míst Gruzie se nachází jen pár kilometrů od Signagi. Klášter pochází už z 9. století a v současné době je čistě ženský. Má krásně udržované zahrady, nádherný hřbitov a skvělé výhledy do krajiny. Raději jej navštivte hned zrána, když se otevírá pro veřejnost, protože později sem začínají jezdit dodávky a autobusy, a místo začíná být značně přeplněné. A jelikož mi na otevíračku přijeli, měli jsme celý klášter jen pro sebe. Posnídali jsme na trávě u hřbitova jak jinak než čurčelu, chačapuri a sýr a mohli si tak s Grůzou vše nerušeně projít.
Dále jsme se vydali na jih směrem k hranici s Ázerbájdžánem. Z vinic a políček jsme se tak najednou ocitli v krajině nejvíce připomínající prérii. Zvlněné kopce s nízkou trávou a hlubokými propastmi se střídají se skalami mnoha barev. Krajinou prochází jedna silnice, podél níž se tu a tam pasou krávy a koně. Krajina je otevřená a skýtá výhledy od obzoru k obzoru. Opět naprosto jiná Gruzie, jako bychom se lusknutím prstu ocitli stovky a tisíce kilometrů jinde.
Přijeli jsme do vesnice Udabno. Ta byla vystavěna sověty pro klimatické uprchlíky z Horní Svanetie, takže nepřekvapí, že každý dům je úplně stejná šedivá skládačka z panelů. Hospodářská zvířata a obrovské množství opravdu velkých psů se tady prochází volně ulicemi. Domy jsou často vybydlené, a i ty obydlené vypadají často jako dlouho opuštěné. Škola je obehnána ostnatým drátem a na jejím pozemku se pasou krávy. Krávy jsou vlastně všude. Ve vesnici, kolem vesnice, na zahradách. Všude. Na loukách kolem zase koně.
Jen dvě věci odkazují na to, že tohle městečko není mrtvé. První je moderní centrum základních služeb jako je pošta, banka a podobně, které je uprostřed toho všeobjímajícího rozkladu jako pěst na oko. Druhou je existence polského hostelu Oasis club. Tohle zjevení uprostřed polopouště nabízí kuchyni podobnou evropskému hipsterskému bistru skloubenou s místní tradiční gastronomií. Závan ryzího osvěžujícího volnomyšlenkářství.
Ubytování můžete zkusit buď v Oasis clubu nebo jako my v Adishi, za nějakých 550 Kč. Paní majitelka je velice milá, má nádherného velkého psa a v ceně ubytování nám udělala i bohatou a výbornou snídani. S naším Gruzínkou teda trochu problém byl, když nám řekla, ať ji necháme v autě, že sabaka né. Ale ukecali jsme ji. Paní se vlastně celou dobu dorozumívala jen úsměvy, takže to nakonec nebylo tak těžký. Stačilo jen pantomimicky naznačit, že sabaka bude pořád spát, odpovídat také úsměvy, a baba gruzínská nakonec pookřála. Prostě jako mezi normální babičkou a jejími vnoučaty.
Cílem našeho výletu k ázerbajdžánským hranicím byl klášter sv. Davida z Garedži. Jedná se o úžasný komplex budov částečně vytesaných do skály, který stále slouží svému účelu. Bohužel, kvůli vleklým sporům o území mezi Gruzií a Ázerem je přístupný pouze jeden ze dvou dochovaných komplexů, přístup ke druhému hlídají vojáci. Ti jsou překvapivě velmi milí, zeptají se jak se máte, co se vám v Gruzii nejvíc líbilo, a na závěr vás upozorní, že dál už jít nemůžete.
Neplatíte žádné vstupné. Prohlídka prostor přístupných veřejnosti vám sice nezabere moce času, ale pokud nikam nespěcháte, můžete si sednout a nechat na sebe působit genius loci. Úžasná je i krajina, která klášter obklopuje. Klášter byl totiž, jako řada jiných podobných míst, schválně vybudován v co nejodlehlejší oblasti, aby byli mniši dokonale izolování od pozemských záležitostí. Hned naproti tak můžete pozorovat skály se škálou barevných pruhů. A pokud máte čas, v okolí se nachází možnost dalších výletů - třeba na duhové skály nebo k malým zapomenutým klášterům.
Od Davida Gareji jsme zamířili do Tbilisi. Ten den jsme totiž měli předat Grůzu mamince Miriam, která by ji spolu s jiným zachráněným štěnětem odvezla do Zugdidi k novým opatrovníkům. Když jsme zjistili, že chce jet maršrutkou, nabídli jsme se, že bychom je všechny odvezli sami. Miriam se k nám také připojila, aby se vším pomohla. Auto máme vrátit následující den ráno, ale to se nějak zvládne.
V autě to vypadalo následovně - my dva a Grůza vepředu, vzadu dvě Gruzínky, které jsme viděli poprvé v životě, další štěně a pytel žrádla, a v kufru všechny naše věci a další dva pytle se žrádlem. Cesta z Tbilisi trvala čtyři a půl hodiny. Tohle si holt člověk nenaplánuje předem. Cestování je o nových a nečekaných zážitcích, a ty se nám v Gruzii začaly kupit měrou vrchovatou.
Po šíleném a srdceryvném loučení s Grůzou nás naše gruzínské „stopařky“ vzaly k sobě domů. Miriam nám řekla, že si potřebuje něco zařídit a nechala nás v péči své laskavé maminky a silně podnapilého tatínka, ze kterého se vyklubal ten nejpohostinnější milovník psů na světě. Neustále se s námi objímal, nabízel vše možné a mazlil se se svými psy. On totiž psy miluje nadevše. Každý den cestou do práce a z práce nakrmí kolem třiceti toulavých psů. Ani jeden z našich hostitelů, včetně drobné babičky, neuměl anglicky, ale sedě na přepychové sedačce (rodina má obchod s nábytkem), cítili jsme se jako doma.
Dostali jsme bohatou večeři, během níž tatínek co chvíli připíjel na zdraví naše, našich rodinných příslušníků a celosvětový mír. To už se k nám opět připojila Miriam, a tak nám mohla tlumočit. Na cestu zpět jsme vyráželi až po půlnoci. Cesta navíc trvala přes šest hodin, protože v noci se uzavírá dálnice. A asi jste už z našeho vyprávění pochopili, jaký je stav gruzínských silnic na venkově. Nebudeme daleko od pravdy, když tu cestu, díky kombinaci únavy fyzické a emoční, označíme za jednu z nejtěžších v našem životě.
Vysadili jsme Miriam doma, zajeli do málo frekventované uličky a tam v autě na hoďku a půl usnuli. Pak jsme zajeli vrátit auto a v podvečer nás čekal přesun maršrutkou do Kutaisi.
Tskaltubo je místo, které si žádný milovník urbexu nemůže nechat ujít. V minulosti se jednalo o jedny z nejslavnějších lázní na území Sovětského svazu, kam mířili pacienti ze všech svazových republik. Největší stavební rozmach zažili za Stalina, který je minimálně dvakrát osobně navštívil. Jednalo se o pýchu sovětské architektury a „výdobytek pracující třídy“.
Po rozpadu Sovětského svazu už ale nebyly peníze na opravy a údržbu, a budovy začaly valem chátrat do dnešní - brutálně romantické - podoby. V devadesátých letech se staly útočištěm pro uprchlíky z Abcházie, kteří zde mnohdy v tragicky nevyhovujících podmínkách žijí dodnes. Dnes už se některá sanatoria vrací do soukromých rukou a opravují se. Bohužel to má tu odvrácenou stranu mince, že ne do všech je nyní možné vstoupit. Některá jsou oplocená, někde můžete podplatit hlídače, aby vás pustil dovnitř (v sanatoriu Shakhtiori jsme hlídači dali 20 lari, původně chtěl dvojnásobek).
Výborný detailní průvodce s aktuálními informacemi o možnostech návštěvy jednotlivých budov je ten od „Wanderlushky“ (www.wander-lush.org), což je holka, která v Gruzii žije a píše neobyčejné články s tipy na jednotlivá místa.
Tskaltubo jako takové ve vás rozhodně zanechá cosi silného. Procházet se po zbořeništi něčeho tak masivního je skutečně zvláštní. A připravte se na psí společnost. S námi šli neustále celý den. Někteří psi déle, jiní se po chvíli odpojili, ale sami jsme nezůstali ani minutu.
Do Tskaltuba se dostanete z Kutaisi maršrutkou číslo 30, která odjíždí každých 15-20 minut ze západního konce Red Bridge. Jízdné stojí 2 lari na osobu, a cesta zabere kolem 20 minut. Dávejte pozor, abyste neprošvihli poslední maršrutku vracející se zpět do centra Kutaisi, měla by jet kolem sedmé hodiny. Na čas tam totiž rychle zapomenete. A na samotné Tskaltubo počítejte s takovými alespoň šesti hodinami, ať nemusíte kvaltovat.
Jedním slovem - jídlo. Asi nejcennější komodita, kterou můžete přivézt domů, a potěšit tím své blízké. My přivezli několik bochníků sýra, asi 40 čurčel, rajčata, chačapuri a podobně. Tradiční jsou také výrobky z vlny, hlavně takové specifické bačkůrky. A tkané koberce s krásnými vzory. Víno je taky tutovka, pokud máte jistotu, že ho dovezete. Na trhu jsme taky sehnali vážené koření. Pro fajnšmekry doporučujeme malá ručně dělaná košťátka, která v Gruzii používá každá babička. Sice to trochu čouhá z krosny a na letišti se na vás dívají trochu divně, ale jak se nám teď vyjímá na chalupě!
Jestli jste se poctivě prokousali naším textem, tak jste asi pochopili, že se do Gruzie v blízké budoucnosti vrátíme, abychom si domů odvezli naší Grůzu. Je jasné, že když už tam budem, uděláme tam i nějaký malý výlet. Navíc, Gruzie je generátor náhodných příhod, takže počítáme s tím, že až se vrátíme, doplníme tenhle náš cestopis o další zážitky a poznatky.
Gruzie je úžasná. Je strašně pestrá, vstřícná a neobyčejná. Jeďte tam, a užijte si to stejně, jako jsme si to užili my. A jestli vás můžeme o něco poprosit - podrbejte si psy, kteří za vámi přijdou, a třeba jim dejte nějaký zbytek jídla. Budou vám vážně vděční, a my taky. Ti psi tam mají charakter a duši, a rádi tráví svůj čas s člověkem. Proto i jedna nabídka závěrem - pokud byste měli zájem dát nový domov některému z těch úžasných tvorů s neopakovatelným příběhem, napište nám na náš Instagram, a my vám se vším pomůžeme. Miriam a její opatrovníci se starají o desítky psů, které našli u silnice s přelámanýma nohama, nebo na pokraji vyhladovění, s kožními a střevními parazity… Z vlastních prostředků je léčí, očkují, zařizují papíry, a tak už potom není náročné (ani finančně) dostat je k novým páníčkům do Evropy. Potřebují jen lásku a péči. Koneckonců, jako každý z nás.
