Kazachstán

Do Kazachstánu můžete standardně přiletět - buď nízkonákladově (v létě 2024 se dalo dostat z Vídně do Almaty pomocí Wizzairu s přestupem v Abu Dhabi) nebo s Qatar Airways (z/do Budapešti s přestupem v Dauhá). My jsme ale ještě před Kazachstánem projížděli sousední Uzbekistán, a tak jsme se do Almaty přesouvali z jeho hlavního města Taškentu vlakem. O naší cestě po Uzbekistánu si můžete přečíst v našem samostatném cestopisu.

Pro české cestovatele je skvělé, že pro návštěvu Kazachstánu nepotřebujete žádná víza, pokud délka vašeho pobytu nepřekročí 30 dní. Jestli se něco nezměnilo si můžete vždy zkontrolovat na stránkách ministerstva zahraničí.

Almatinská oblast zabírá jen asi 8% z celkové rozlohy Kazachstánu, ale i tak je třikrát větší než celá Česká republika. To jen tak pro srovnání a představu, o jak obrovském kusu země se bavíme. Abyste mohli navštívit nejzajímavější místa v tomto regionu, musíte si buď najmout nějakou místní cestovní kancelář (což se může vyplatit, pokud je vás víc, nebo pokud vám nevadí trávit dovolenou s cizími lidmi), nebo si půjčit auto a dát si to na vlastní pěst, tak jako my.

A že tedy je co navštívit! Unikátní Národní park Altyn-Emel, kde se jako na safari projíždíte stepní krajinou podél barevných skal a supy kroužícími vám nad hlavou. Oblíbený Čaryn kaňon se svými fantaskními skalními tvary. Horská jezera Kolsai a Kaindy, jejichž krásu budete mít ještě dlouho vypálenou v sítnici, nebo náhorní plošinu Assy-Plateau, kde místní pastevci dodnes žijí v jurtách tradičním způsobem života.

Obyvatel má tahle obrovská země jen 20 milionů, což činí hustotu zalidnění asi 7 obyvatel na kilometr čtvereční. Často tak projíždíte neobydlenou stepí, kterou se táhne jediná silnice od obzoru k obzoru. Podél silnice se pasou koně a poblíž osamělých lidských obydlí i stáda velbloudů. Občas máte pocit, že jste jediní lidé na světě. To zkrátka v Evropě nezažijete.

Pár praktických informací o Kazachstánu

Kazachstán je díky nerostným surovinám nejbohatší země regionu. To je ale poznat pouze ve velkých městech, venkov zůstává chudý a zanedbaný. Nicméně s tím souvisí to, že ceny jsou o něco vyšší než v okolních zemích. I tak se ale mimo Almaty perfektně najíte za 80 Kč a pohodlné ubytování seženete i za 500 Kč pro dva. Litr benzinu seženete za příjemných cca 12 korun.

Oficiální měnou je Kazašský tenge (pro zjednodušené počítání je kurz asi 100 tenge = 5 Kč). V Kazachstánu se používá stejně tak azbuka jako latinka (v budoucnu se počítá pouze s využitím latinky). Jde o etnicky velmi různorodou zemi (ono to asi také jinak nejde, když se jedná o území rozkládající se mezi tak odlišnými a specifickými zeměmi jako je Rusko, Čína, Uzbekistán a Kyrgystán). Převládajícím vyznáním je islám, ale s horlivostí k náboženství to tu není nijak horké.

Poslední dvě století byl Kazachstán vždy úzce svázán s Ruskem. I po rozpadu Sovětského svazu zůstaly vazby na Moskvu velmi těsné a vývoj země tomu odpovídal. U moci se téměř třicet let i s podporou Ruska držel autoritářský prezident Nazarbajev. Situace se změnila až po ruské invazi na Ukrajinu. Mnoho Kazachů to vnímá jako zradu na bratrském národu a vcelku logicky se cítí ohroženi. S ohledem na počet obyvatel vědí, že by Rusku nemohli dlouho vzdorovat. Proto se v poslední době snaží navazovat čím dál bližší vztahy se státy NATO, hlavně s USA a Tureckem.

Bezpečnost v Kazachstánu

Kazachstán je velmi bezpečnou zemí a člověk se zde může cítit stejně bezpečně jako doma. Jako cizinec samozřejmě přitahujete více pozornosti, takže ve městech je potřeba si hlídat svoje věci, ale kde vlastně ne?

Větší riziko představuje pro Almatinskou oblast zemětřesení, které v této oblasti není ničím výjimečným. To platí také pro přilehlou oblast Kyrgystánu.

Největší nepříjemnosti může přinést setkání s kazašskou policí, o kterém budeme psát ještě v kapitole Doprava. Její zkorumpovanost a chuť stáhnout z turistů trenky na pokutách je velmi známá.

Víza v Kazachstánu

Pokud plánujete pobyt v zemi maximálně po dobu 30 dnů, tak víza nepotřebujete, což je obrovská výhoda. Samozřejmě je vždy dobré se podívat na stránky Ministerstva zahraničních věcí, jestli se něco nezměnilo.

SIM karta v Kazachstánu

Sehnat lokální simku v Kazachstánu není nic těžkého. Na cestu vlakem po překročení uzbecko-kazašské hranice a objednání taxíka na nádraží jsme měli e-sim 1GB z aplikace Airalo za 4,5 dolaru (platnost 7 dní). Hned druhý den ráno jsme si na Googlemaps našli pobočku společnosti Beeline a tam koupili datovou sim kartu asi za 400 Kč s takovým množstvím dat, že nebylo v našich silách je vyčerpat.

Na pobočce uměli anglicky a byli moc vstřícní. Sim kartu na místě aktivovali a ověřili si, že funguje. Žádný problém.

Yandex Go

Tuhle aplikaci, která je Středoasijským ekvivalentem Uberu, si instalujte a nebudete litovat. Je to ten nejlepší a nejlevnější způsob, jak se pohybovat po městě. Klasičtí taxikáři se vždy budou snažit cenu napálit a musíte smlouvat, abyste se dostali na cenu, které je adekvátní. Yandex Go vám dá dobrou cenu hned a bez smlouvání

Jako způsob platby si zvolte, na rozdíl od Uzbekistánu, kartou. Kazašští řidiči neměli drobné na vrácení a byli z toho dost zoufalí.

Půjčení auta

Půjčení auta na východě bohužel vůbec není levná záležitost. Přestože je tu téměř vše levnější než u nás, s auty je to jiné. Pokud chcete alespoň trochu terénní auto s pohonem na všechny čtyři (což doporučujeme), počítejte kolem 2.000 Kč/den. Pokud ho navíc sháníte jen pár měsíců předem, připravte se na to, že se s jeho hledáním celkem nadřete. Spoustu půjčoven si navíc účtuje extra poplatky třeba za to, že pojedete mimo město Almaty, že ujedete více než 200 km za den apod.

My jsme auto nakonec sehnali od Iron Horse Nomads, které jsme si nemohli vynachválit. Na čem jsme se dohodli, to platilo. Vyzbrojili nás informacemi, auto bylo v super stavu a za 7 celých dní jsme platili 510 dolarů

Na co vás upozorní nejen v půjčovně, ale v podstatě v každém cestopisu, je kazašská policie. Pověst o její korupci ji předchází a místní nám to jen potvrdili. Snaží se z vás dostat peníze za neexistující přestupky, hrozí zabavením auta, dokonce jsou prý schopní zfalšovat test na alkohol. Takže se pokuste jezdit tak, abyste jim nezavdali příčinu vás zastavit. Nám se to naštěstí povedlo, takže vám setkáni s nimi nemůžeme zprostředkovat z první ruky, ale nutno říct, že o tenhle zážitek jsme opravdu ani nestáli. Nemusíme mít všechno.

Vaše půjčovna by vás měla připravit na to, co dělat, když už vás policie zastaví. Můžou vám pomoci oni, nebo se můžete pokusit obrátit na českou ambasádu.

Jídlo v Kazachstánu

Kazašská kuchyně je jednoduchá a masitá. Šašliky (špízy opékané na ohni) na všechny způsoby jsou všudypřítomné, stejně jako nebudete mít problém kdekoliv najít plov - taková varianta na české rizoto, které se připravuje ve velkých pánvích. Rýže, maso (nejčastěji skopové), mrkev, dýně, hrozinky. Je to mastné, je to dobré a trochu nasládlé.

Časté jsou také manty nebo pelmeně, což jsou masem plněné taštičky podávané většinou se zakysanou smetanou. Typickým středoasijským pokrmem je také lagman - nudle s masem v omáčce z rajčat.

Dobrou sváčou do ruky jsou somsy (samsy) - slané „buchty“ se směsí masa a cibule, které se pečou nelepené přímo na stěny kruhové pece

Variací na pořádné masové hody je tady spousta. Vegetariáni to v téhle zemi prostě nemají vůbec snadné…

Co se týče nápojů, specialitou jsou samozřejmě výrobky z mléka, jako třeba kumys, nápoj z kobylího mléka, nezřídka i lehce alkoholický. Zkusit můžete i ajran, což je kombinace jogurtu, sodovky a soli. Za velmi dobrou cenu koupíte kazašský koňak nebo vodku, velmi dostupné a v letních měsících osvěžující je také kazašské pivo.

A se sladkým nebude problém vůbec. Kazaši, stejně jako Uzbekové, milují sladké. V každém obchodě jsou regály narvané bonbóny, sušenkami, chalvou a vším možným.

Co si přivézt z Kazachstánu

Vyhlášený je kazašský kaviár, protože 90% jeho celosvětové produkce pochází z Kaspického moře. Přivézt si můžete sýrové kuličky kurut (tradiční potrava kočovných pastevců), výše zmíněný koňak, nebo sladkosti všeho druhu. Za velmi nízké ceny můžete nakoupit sušené ovoce a koření. Z rozkvetlých luk si zase můžete domů přivést domácí med.

Naše cesta po Kazachstánu

Almaty

Do Almaty jsme dorazili pozdě večer po více jak 17ti hodinové cestě vlakem u uzbeckého hlavního města Taškentu (o naší cestě po Uzbekistánu se můžete dočíst v našem cestopisu Uzbekistán: Vlakem po Hedvábné stezce). Hned druhý den ráno jsme vyzvedávali auto a rovnou vyrazili pryč z města, takže čistě pro přespání jsme našli Esentai Hostel za 400 Kč na noc za pokoj.

V Almaty jsme pak strávili ještě naši poslední noc, tentokrát v Hostelu Loco za 510 Kč za noc za pokoj. Pár minut od něj je skvělá gruzínská restaurace Gruzinskiy Dvor, kde mají obrovskou nabídku a ty úplně nejlepší houbové chinkali.

Z hostelu je to něco přes dvacet minut do centra města. Pokud bychom měli na Almaty více než jeden den, určitě bychom zamířili do jeho okolí, protože město má v zádech nádherné hory. Takhle jsme si udělali malý městský okruh. Navštívili jsme Státní muzeum (Central State Museum of the Republic of Kazakhstan), kde byli velmi zajímavé etnografické expozice, které nás zase trochu přiblížili k historii této země.

Pak jsme se pěšky vydali k asi nejznámějšímu místu Almaty - chrámu Nanebevstoupení Páně. Jde o přenádherný, 54 metrů vysoký dřevěný pravoslavný kostel, který září barvami a stojí uprostřed parku. Jeho návštěvu jsme měli ještě zkrášlenou tím, že v něm právě probíhala svatba.

Národní park Altyn-Emel

Jen, co jsme si vyzvedli auto, zamířili jsme na sever od Almaty, k Národnímu parku Altyn-Emel. Ten je unikátní svým geologickým bohatstvím, kdy při jeho návštěvě můžete pozorovat fascinující mnohabarevné skály Aktau, pokroucené skalní útvary Kaktatu, několik desítek metrů vysokou a přes kilometr dlouhou písečnou Zpívající dunu. Celou dobu projíždíte stepní až polopouštní krajinou, ve které můžete s trochou štěstí spatřit supy, orly, gazely či antilopy. S opravdu velkou dávkou štěstí i velbloudy dvouhrbé.

Kolem čtvrté jsme dorazili do Basši (Basshi), vesničky, kde sídlí Turistické centrum národního parku a kde jsme si museli koupit povolení. Otevírací dobu centra a spoustu jiný velmi užitečných informací, jako jsou možnosti ubytování, najdete na jejich oficiální stránkách. Dvoudenní povolení ke vstupu do parku včetně povolení ke kempování vyšlo na směšné peníze, stejně jako později vstupné do všech národních parků v Kazachstánu. V tomto případě tedy asi 150 Kč.

Naplánovali jsme si to tak, že do západu slunce dojedeme k 75 km vzdálenému pohoří Aktau, kde je možné kempovat a tam přespíme. Druhý den jsme pak chtěli projet kolem Kaktatu a zajet na Zpívající dunu. Je nutné mít na paměti, že u kempovacího místa pod Aktau není žádný zdroj vody ani toalety a vše potřebné si musíte přivézt sami. Na místě si můžete postavit stany, nebo, tak jako my, přespat v autě. Počítejte také s tím, že uvnitř parku není vůbec žádný signál!

Cesta je hodně náročná a můžete ji absolvovat, jen pokud máte pohon auta na všechny čtyři kola a zároveň je to auto vhodné na jízdu v terénu, takže s vyšším podvozkem. V běžném autě to ani nezkoušejte. Buď ho zničíte, nebo někde uvíznete.

Pohoří Aktau

Když jsme asi po dvou hodinách dorazili na místo, nestačili jsme se divit. Kromě nádherného pohledu na zapadajícím sluncem ozářené bílé skály, nás na kempovacím místě, doslova uprostřed ničeho, přivítal opuštěný pes. Kazašek (jak jsme mu hned začali říkat) vesele vrtěl ocáskem, a i když jsme mu okamžitě cpali jídlo a vodu, pustil se do toho až poté, co se s námi přivítal a pomazlil. To jsou prostě tuláčtí psi, jsou plní lásky a přátelství. Kdo četl naše cestopisy o Gruzii (Gruzie a Gruzie II), ten ví, že náš život je hodně ovlivněný tamní situací pouličních psů, která nás a naši kamarádku Jitku dovedla až k založení na jejich podporu - Psí tuláci z Gruzie. Takže je jasné, že tenhle chlupáč se nám okamžitě zaryl do srdce.

Opodál měl trochu vody v misce vyrobené z kanystru a oschlý chleba, takže před pár dny ho tu ještě někdo krmil. Přemýšleli jsme, jak tady mohl v tom vedru přežít. Kazašek byl sotva odrostlé štěně plné dětského nadšení. Chňapal po kobylkách (kterých je tady vážně spoustu) a lovil ještěrky. Celou dobu se od nás nehnul a doprovázel nás na všech procházkách po okolí. Po dlouhém zvažování jsme usoudili, že ho odvezeme do Basschi. Na tomhle místě by byl odkázaný čistě na turisty, kterých ale bude s nastupujícím létem a stále vyššími teplotami méně a méně. Ve vesnici bude mít mnohem větší šanci na sehnání vody, potravy i přátelského lidského kontaktu.

Samotné Aktau mountains je neskutečný zážitek. V každou denní dobu vypadají jeho barvy jinak a celá scenérie připomíná opuštěné vyprahlé pláně divokého západu. Jak se noříte do jeho útrob, musíte přelézat hluboká koryta vymletá přívalovými dešti, obcházet pichlavé trsy křovin a šplhat přes jeho vybouleniny. Pod nohama vám uskakují kobylky a přebíhají ještěrky. Celé je to neuvěřitelně vizuálně krásné.

Kempovací místo u Aktau mounatins slibuje, díky své odlehlosti, fascinující hvězdnou oblohu. Bohužel pro nás jsme tady spali snad jedinou zamračenou noc za dobu, kterou jsme v Kazachstánu strávili. Ale i tak byl ten pocit samoty uprostřed nekonečné pláně neskutečný a strašně jsme si to užili.

Ráno po probuzení jsme využili k procházce do větší hloubky skalního komplexu. Spolu s doprovázejícím Kazaškem jsme přelézali nebo obcházeli vymletá koryta a před námi se otevírala čím dál barevnější scenérie. Díky těmto výhledům jsou Aktau mountains tak slavné.

Zpět do Basši

Poté jsme se sbalili, naložili Kazaška a vyrazili zpět k Basši. Místy bylo mokro, protože v noci trochu sprchlo a voda se v prohlubních hromadila, takže i s naší čtyřkolkou jsme měli co dělat, abychom zůstali všemi koly na cestě. Po chvíli jsme před sebou pozorovali velká černá zvířata a jak jsme se přiblížili, viděli jsme, že jsou to supi. Majestátní a obrovští ptáci tam ohlodávali zdechlinu antilopy a ulétli, až když jsme od nich byli jen několik desítek metrů.

Paradoxem prašných cest Altyn-Emelu je, že čím rychleji jedete, tím je jízda pohodlnější. Vlivem větru se na nich totiž vytvářejí “vlnky”, díky kterým máte pocit, jako byste cestovali v pojízdné sbíječce, která z vás chce vytřást duši. Auto se s vámi klepe tak, že máte pocit, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout do posledního šroubku. Teprve u rychlosti blížící se k 70 km/h se jízda stává plynulejší, protože vaše auto začne tyto “vlnky” přeskakovat a jede po jejich hřebenech. To je ale zase pro řidiče dosti náročné, protože cesty se kroutí, jsou v nich výmoly a kameny. Takže na mnoha místech to na tuhle rychlost nerozparádíte.

Po vydrancování jediného obchodu v Basši (který představuje jedna místnost o asi šesti metrech čtverečních), kde jsme nakoupili salámy a další radosti pro našeho nového psího kamaráda, jsme Kazaška vysadili poblíž návštěvnického centra. Bylo to těžké loučení. Ale jsme dodnes přesvědčení, že jsme pro něj udělali to nejlepší a dali mu šanci na lepší život. Často na něj vzpomínáme

AKTUALIZACE: Asi po půl roce jsme se velkou náhodou na sociálních sítích dozvěděli od slovenské cestovatelky, že si Kazaška oblíbili zaměstnanci v turistickém centru a má se moc dobře. A nám se strašně ulevilo.

Zpívající duna

Tentokrát jsme vyrazili do jihozápadní části parku - ke Zpívající duně, největší atrakci parku. Jde o několik desítek metrů vysokou písečnou dunu, která (když vanou ty správné větry) vydává hlasitý zvuk podobný hlubokému zpěvu. Na dunu můžete po jejím hřebenu i vylézt a naskytne se vám fantastický pohled do široké krajiny národní parku a budete překvapeni, do jaké výšky jste se dostali.

Když stojíte na hraně duny, která po obou stranách prudce spadá dolů a jejíž hřbet se vám táhne před očima do dálky, ten nejjemnější možný písek vám ubíhá pod nohama a vy se kocháte výhledem na hory i vzdálenou řeku, to je jeden z naprosto vrcholných zážitků

Místní nás varovali před škorpiony, takže pevné boty jsou tady vážně na místě.

Z duny jsme viděli, že nedaleko od nás prošla bouře. Byli jsme rádi, že nás minula, ale s jejími následky jsme přesto měli co do činění. Drandíme si to zpátky k 75 kilometrů vzdálenému Basši cestou rovnou, jako když střelí, a najednou vidíme, že se proti nám valí řeka! Vyprahlé pláně národního parku nedokázali pohltit ohromné množství vody, které s sebou přinesla nedaleká bouřka, a ta se teď valila po svažující se krajině až na cestu, která v tu chvíli posloužila jako koryto nově vzniknuvší řeky.

Voda doběhla až k nám a my se autem začali brodit pomalu vpřed. Nakonec jsme ale museli sjet z cesty na vyvýšené místo, protože vody přibývalo a my se báli, aby nás tam auto nenechalo. Vyrazit dál jsme mohli asi až po hodině, kdy voda začala opadat. I takové zážitky si na vás muže Národní park Altyn-Emel nachystat.

Cestou z národního parku jsme ještě zajeli zkontrolovat Kazaška a našli ho, jak vesele prozkoumává vesnici.

Žarkent (Zharkent)

Cesta z Basši do Žarkentu trvá něco kolem dvou hodin. Velkou část cesty budete mít po pravé ruce stále Národní park Altyn-Emel, takže projíždíte polopouštní vyprahlou krajinou, která po nějaké době přejde v rovinaté obytné oblasti. Dostáváte se stále blíže k hranici s Čínou, což člověka donutí přemýšlet, jak daleko od domova že se to vlastně dostal. Čína, to je druhý konec světa, konečná hranice všeho evropského. Skutečná a dálná Asie. Ve skutečnosti to však pocítíte hodně všedně - v autě dokážete naladit jen čínské stanice.

Všechny vesnice fungují na principu pravoúhlých ulic, takže vypadají úplně stejně. Jsou šedivé a zaprášené. Na booking.com jsme nemohli najít kloudné ubytování, tak jsme jeli trochu naslepo. Zastavili jsme u hotelu Hayat, který byl očividně úplně prázdný a za asi 700 Kč na noc jsme získali opravdu pěkný a prostorný pokoj i se snídaní, o které jsme se ale dozvěděli až druhý den ráno, jelikož jsme neznali slovo „závtrak“. Takže to bylo příjemné překvapení. Dostali jsme rýžovou kaši, do které si místní dávali máslo a černý čaj.

Hlavní atrakcí města je Žarkentská mešita, stojící tu už od roku 1895. Ta je totiž postavena ve stylu čínské architektury, takže než mešitu připomíná stavbu ze středověké Číny. Což prostě v Kazachstánu úplně nečekáte. Přišli jsme v době, kdy už se chystali zavírat, ale ještě nás pustili dovnitř (vstupné pro dva asi 100 Kč). Dřevěná, barevná stavba se zkroucenými rohy střech a všelijakými vížkami je opravdu velmi zajímavá a stojí za návštěvu.

Najíst se můžete v Café Alif Lagmankhana. Je to obrovská restaurace nabízející neuvěřitelné množství jídel, a to jak kazašských, tak pochopitelně i čínských. Přes svou velikost byla úplně zaplněná místními, což je to nejlepší doporučení.

Národní park Čaryn kaňon (NP Charyn canyon)

Jedno z nejznámější míst „v okolí“ Almaty a zároveň celého Kazachstánu je kaňon Čaryn. Přezdívá se mu kazašský Grand canyon a je skutečně překrásný. Přijíždíte k němu krajinou zbarvenou téměř do červena a se zajímavě tvarovanými skalními útvary, mezi nimiž se klikatí asfaltová silnice. Ze směru od Žarkentu vedla poslední etapa po prašné nezpevněné cestě.

Na kase zaplatíte jako vždy velmi nízké vstupné kolem stokoruny. Návštěvníků je tu více než jinde, protože se sem pořádají autobusové jednodenní výlety z Almaty, ale i když bylo parkoviště téměř zaplněné, rozhodně se s nikým mačkat nebudete. Nejdříve se můžete projít po okraji kaňonu a shlédnout do něj z výšky. Ta ze začátku není velká, ale jak se cesta svažuje dolů k řece, jsou skalní stěny stále vyšší a vyšší.

Díky vedru, které tu v červnu panovalo, byla návštěva kaňonu poměrně náročná. Při průchodu samotného kaňu moc stínu nepotkáte, takže je důležité mít dostatek vody a nějakou pokrývku hlavy.

Při asi 2,5 kilometru dlouhém sestupu jsme mohli pozorovat fantasticky tvarované skalní útvary, díky nimž se kaňonu přezdívá Údolí hradů. Cesta se kroutí a postupně se tak otevírají nové a nové výhledy, až jsme dorazili ke krásné dravé řece Čaryn, která dala tomuto kaňonu jméno. Tady už bylo mnohem příjemněji, na břehu rostou stromy a proudí zde osvěžující vzduch. Ale podobně, jako se Cimrmanovi v šachtě díky jeho přelomovému výtahu hromadili horníci, zde se Národnímu parku hromadí turisté. Jsou unavení, dehydratovaní a vyhlídka na téměř tříkilometrové stoupaní v úmorném vedru je evidentně nijak neláká. Pro tyhle případy tady ale mají dva malé náklaďáčky, které se překvapivě vejdou i do nejtěsnějších míst kaňonu a vyvážejí za malý poplatek turisty zpět k Návštěvnickému centru.

Opět je nutné počítat s tím, že v kaňonu budete bez signálu.

Národní park ale není jen tento největší a nejslavnější kaňon. Jde o celou zvlněnou krajinu okolo, připomínající měsíční krajinu s minimem vegetace, která se soustřeďuje pouze na březích řeky. V okolí jsou i další, menší kaňony, ve kterých je možné kempovat. Celá tato oblast je naprosto neuvěřitelná a byla by velká škoda toto místo nenavštívit.

Jezero Kolsaj (Kolsai lake)

Po návštěvě kaňonu Čaryn jsme vyrazili na sever do hor k dalšímu přírodnímu divu Kazachstánu - jezeru Kolsaj. Samotná cesta je fascinující, protože během necelých dvou hodin a sto kilometrů se z vyprahlé, skalní krajiny dostanete do oblasti horských luk a pastvin, hustých jehličnatých lesů a krajiny tak zelené, až to vyráží dech.

Poslední vesnicí před soustavou Kolsajských jezer je Saty, v níž je malý obchod a pár restaurací. My ale pokračovali dál až do samotného národního parku, protože jsme si zjistili, že po cestě bychom mohli najít nějaké ubytování v jednom z jurtových kempů, protože právě ubytování v tradiční jurtě, uprostřed té nádhery všude kolem, bylo naším velkým snem. Vstup do parku nás opět vyšel na asi 120 Kč.

Jurtových kempů bylo podél cesty asi šest. Ptali jsme se ve dvou z nic a jelikož hned v druhém nám řekli výrazně nižší cenu (20.000 tenge za dvě noci - asi 1.000 Kč) a zároveň byl mnohem hezčí a bez lidí, vybrali jsem si jej. Jurta byla prostorná a měli jsme ji jen pro sebe. Hned vedle ní se pásli koně a byl z ní skvělý výhled. Pokud jste jako malí jezdili na tábor nebo jste prostě romantická duše, které nevadí trocha nepohodlí a kadibudka, budete nadšení, stejně jako my. Navíc jsme získali skvělé sousedy, kazašsko-uzbeckou rodinu na dovolené, která nám přinesla šašliky a se kterou jsme si moc hezky, anglicko-rusko-česky, popovídali. Zajímali je hlavně životní standardy u nás, ceny, platy a tak podobně. A jakmile došlo na politiku, začali prudce gestikulovat a opakovat, že „Putin agresor, Putin agresor.“ Prostě sympaťáci.

Druhý den ráno jsme vyrazili k samotnému jezeru. Asi kilometr od naší jurty je velké parkoviště pro návštěvníky, které je lemované malými restauracemi, kde jsme předchozího dne večeřeli. Z parkoviště jsme sešli ke břehu, odkud se nám naskytl nádherný výhled na křišťálově čistě horské jezero, které je překvapivě mladé, protože vzniklo před nějakými sto lety při sesuvu půdy a přehrazení říčky Kolsaj. Na hladině se zrcadlí zalesněné břehy a modrá obloha. Není divu, že je to tak oblíbené místo, kam z Almaty vyrážejí místní na výlety a dovolené.

Kolsajská jezera jsou celkem tři. První a nejznámější z nich se nachází kousek od parkoviště a můžete si kolem něj, stejně jako my, udělat okruh. Když se vydáte nejdříve po pravém břehu, budete mít takřka po celou cestu otevřený výhled na jezero. Cestička se vine nahoru a dolů a je na ní málo míst, kde se můžete schovat ve stínu, takže je to docela náročné. Ale stojí to za to.

Když dojdete až na konec, můžete se buď otočit a vrátit se stejnou cestou, nebo někde přebrodit přítok a vrátit se po levém břehu, nebo pokračovat dál rovně ke druhému kolsajskému jezeru, vzdálenému asi 8 kilometrů s převýšením nějakých 500 výškových metrů. Ke třetímu jezeru už se chodit nedá, protože je v hlídané pohraniční oblasti.

My se přebrodili pár desítek metrů od místa, kde se říčka vlévá do jezera. Voda byla pořádně ledová, ale sahala maximálně po stehna, takže to nebyl problém. Cesta na levém břehu už každopádně tak romantická není. Vede přes kameny a kořeny, často je pod vámi strmý svah dolů, klouže to. My jsme navíc chytli bouřku. Hromy se rozléhaly tak, jak to umí jen na horách, blesky křižovaly oblohu a po chvíli jsme byli promočení na kost. Celá oblast navíc trpí na sesuvy půdy, což nás zrovna neuklidňovalo.

Ačkoliv má celý okruh jen asi 4 kilometry, kvůli terénu zabere poměre dost času. Je dobré jej absolvovat v pevných botách a myslet na to, že jste v horách a počasí se může měnit velmi rychle.

Ke druhému kolsajskému jezeru se dá vyrazit i na koních a nutno přiznat, že nás to hodně lákalo. Kazachstán je země koní, takže kde jinde, že? Důkladně jsme to zvažovali, ale když jsme viděli, po jak strmých a úzkých cestičkách si to jezdci na koních šinou, museli jsme uznat, že jsme se rozhodli správně, když jsme to zavrhli. Tohle je skutečně jen pro zkušené jezdce, kteří už mají na koňském hřbetu něco za sebou.

Jezero Kaindy

Ze Saty se také vyráží k dalšímu přírodnímu pokladu této oblasti, kterým je jezero Kaindy. Malé, uzavřené, těžko přístupné a díky zakonzervovaným stromům, které trčí z jeho středu, naprosto ikonické jezero. Jeho fotky najdete snad ve všech průvodcích o Almatinské oblasti. Návštěva prvního kolsajského jezera a jezera Kaindy se dá spojit do jednoho dne, ale už je to časově trochu na hraně.

K jezeru vede opravdu hodně náročná cesta. Ačkoli je to jen několik kilometrů, ze Saty to tam trvá asi půl hodiny. Přejeli jsme první náročný úsek s hlubokými rýhami jak od traktoru, pak se nezpevněná cesta trochu zlepšila. Narazili jsme na první řeku. Se sevřenými půlkami a povzbuzujícími výkřiky jsme ji hrdinně přejeli, ačkoliv jsme museli v toku kličkovat, abychom nevjeli do přílišné hloubky. Nadšení a s pocitem, že nás nemůže nic zastavit jsme jeli dál. Pak přišla druhá řeka. A ta už naši hrdinnou jízdu zastavila. Byla tak hluboká, že jsme si netroufli ji přejet.

Přemýšleli jsme, co dál. Podle mapy už jsme sice nebyli daleko, ale přece jen už do západu slunce mnoho času nezbývalo. Nakonec nás vysvobodil místní „taxík“. Ze Saty k jezeru totiž jezdí sovětské buchanky (terénní dodávky, které zvládnou snad úplně všechno), které pro turisty slouží jako sdílené taxíky. My jsme si tuhle buchanku stopli. Uvnitř byly dvě indické rodiny se svou kazašskou průvodkyní a byli tak laskaví, že nás vzali s sebou. Máme trochu pocit, že z nás měli stejnou legraci, jako my z nich. Jak tam tak totiž seděli proti sobě, každý s igelitkou v ruce, a do toho si pouštěli indickou popmusic, nemohli jsme si při pohledu na ně z naší tvrdé železné podlahy pomoci. A pro ně jsme asi museli být úplní magoři. Ale byli vážně moc milí a hodní.

Maršrutka (jak se na východě říká dodávkám pro přepravu osob, které často nahrazují veřejnou dopravu) nás všechny vyhodila na větším prostranství a my se museli rozhodnout, jestli se další buchankou nechat za úplatu vyvézt do strmého kopce blíže k jezeru, nebo jestli to vezmeme po svých. S ohledem na časovou tíseň a v přepočtu pár desítek korun drahé jízdné, jsme i se všemi Indy a jejich průvodkyní zasedli k další, tentokrát kratší, jízdě a udělali jsme dobře, protože cesta byla hodně příkrá a zabrala by hodně času. Poté jsme strmým krpálem sešli po svých asi 300 metrů a konečně se ocitli u jezera

A bylo skutečně tak krásné, jak jsme doufali. Okolní zalesněné skalnaté stráně objímají celkem malou, azurově zbarvenou vodní plochu, z jejíž zadní části trčí k nebi mrtvé kmeny stromů. Na jezeře se nepohne ani vlnka a vy máte chuť si prostě jen sednout a hodiny na něj zírat.

Museli jsme si ale celou dobu po očku hlídat naše Indy, jelikož jsme se s nimi domluvili, že nás odvezou zase zpět k našemu autu. Trochu jsme s nimi pokecali, dostali indické bonbony („Eat caindy next to Kaindy“) a vychutnávali si jezero témeř bez lidí, jelikož jsme ten den už byli poslední auto, které se tam vypravilo.

Assy-plateau a observatoř Assy-Turgen

Brzy ráno jsme vyrazili z naší Jurty směrem k náhorní plošině Assy-plateau, která je v tomto období domovem kočovných pastevců a kde ještě můžete spatřit jejich tradiční život. A jako třešnička na dortu pak slouží dnes nefunkční observatoř Asy-Turgen, která ční absurdně zprostřed zelených pastvin v nadmořské výšce 2.700 m.n.m.

Ačkoliv na mapě jsou oba body celkem blízko u sebe, autem musíte udělat neúplný kruh o asi 270°, abyste se dostali z jednoho místa do druhého a abere to přes 4 hodinyz. Přímější cestou to jde jen na kole nebo pěšky. Koukali jsme sice, že na satelitních mapách vede i jakási nezpevněná cesta od jezera Bartogay, ale místní nám vysvětlil, že je to takřka nemožné i se speciálním terénním autem. Hluboké brázdy, sesuvy svahů a mizející kusy cesty jsou takřka neřešitelné i pro zkušené jezdce v autech určených pro hluboký terén.

Turgen je poslední vesnicí s obchodem, kde můžete doplnit zásoby. My se totiž rozhodli, že přespíme v autě pod observatoří, takže jsme se potřebovali zásobit vodou a jídlem. Za Turgenem už vjíždíte do národního parku (opět s velmi nízkým vstupným) a začínáte stoupat proti proudu řeky. Úsek podél řeky je mezi místními neuvěřitelně populárním místem pro kempování a odpočinek. Byl zrovna víkend a snad každičké místečko u řeky bylo obsazené nějakou kempující rodinkou.

Po nějaké době ale skončila asfaltka a začalo pravé řidičské peklo. Cesta začala strmě stoupat. Ostré vyčnívající kameny se střídaly s hlubokými dírami, takže jsme jeli krokem, abychom byli schopni si najít takovou stopu, kde by nehrozilo, že naše auto zničíme. A zde se nabízí dobrá rada - bez terénního auta se do tohoto výletu nepouštějte! Jak jsme už psali, jeli jsme Renaultem Duster 4x4 a byli jsme nejmenším a nejméně terénním autem, které se ten den na vrchol vyškrábalo.

Pomalu jsme se tedy drápali vzhůru. Jeli jsme podél svahů, které se očividně často trhají a padají dolů. To se samozřejmě děje zejména během jarních tání nebo při prudkých deštích. A co se nestalo? Začalo prudce pršet. Celou cestu koukáte na stržené obrovské svahy pod vámi a neméně obrovské masy hlíny a kamení nad vámi a víte, že jste ve vysoce seismické oblasti a každý velký balvan, nebo tuny kamení či hlíny nad vámi drží jen silou vůle. Snažíte se nic z toho nevidět a jen přemýšlíte, jestli ta vaše svíčka shoří na tomto výletě, nebo ještě ten čas nenastal.

Se staženými půlkami jsme ale jeli dál a za chvíli jsme byli odměněni, protože se před námi otevřela náhorní plošina Assy-plateau. Zelené pláně, obklopené celoročně bílými štíty, rozprostírající se v napohled do nekonečné šíře. V nádherné smaragdové zeleni čas od času zazářila bílá střecha jurty. A ať jste se podívali na kteroukoliv stranu, vždy jste mohli tu z větší tu z menší vzdálenosti, pozorovat obrovská stáda koní, koz nebo krav. Ocitli jste se na konci světa, bez civiliazce. Žádné domy, jen jurty, zvířata, pastevci a sem tam projíždějící teréňák.

I přes kluzkou cestu v posledním stoupání a proudy vody padající na nás z oblohy, jsme konečně dorazili až k observatoři. Je to jako z post-apokalyptického filmu - futuristicky vyhlížející vysoká věž je totiž jedinou stavbou v tom travním moři, kde žijí lidé tím nejprostším a nejtradičnějším způsobem života, jaký si Středoevropan dokáže představit.

Ale nemylte se, jste pořád na Východě. Na plácku pod observatoří totiž zaparkovala auta místních cestovních kanceláří, průvodci vytáhli obří pánve na plov, pustili muziku na plné pecky a párty pro jejich zákazníky se mohla naplno rozjet. Takže jsme popojeli o 500 metrů dál, kde jsme byli úplně sami. Přestalo pršet, mraky se rozestoupili a my zažili jeden z nejkrásnější západů slunce, jaké jsme kdy viděli. V noci sice bylo trochu chladno, ale nabalili jsme se do všeho, co nebylo vlhké a celkem slušně se prospali.

Jezero Issyk (Esik)

Cesta dolů zpět do údolí byla přece jen příjemnější. Nejen, že nepršelo, ale člověk už navíc věděl, co ho čeká. Náš cíl pro tento den bylo asi 70 km a 2 hodiny vzdálené jezero Issyk (nebo také Esik). Po cestě jsme zmákli i návštěvu Medvědích vodopádů. Od parkování k nim jdete asi 15 minut a je to hezká procházka s náročnějším stoupáním, na které si ale troufly i místní dámy v pokročilém věku s igelitkou a pantoflemi ( v tom lepším případě). Každý místní bez ohledu na věk nebo terénní výbavu se tam chtěl vyškrábat. Občas se tam přeskakuje rozvodněná říčka nebo vymýšlí cestička, díky absenci mostku, kterého v minulosti vzala voda a nikdo ho neopravil. Ale zvládla to každá místní babka.

Stezka je tam úzká a člověk se nesmí nechat rozházet kulturními rozdíly. Ať jde totiž proti vám kdokoliv, nikdy vám nedá přednost. Taky nikdy nepoděkuje, že jste ho pustili. U prvních si řeknete, že je to asi náhoda a že nemají vychování. U dalších dvaceti vás to už pěkně štve. A pak už je vám to jedno. Inu, jiný kraj…

Pak už jsme zamířili k hlavnímu dnešnímu cíli, jezeru Issyk. Silnice vás dovede takřka až na místo. Od parkoviště je to k samotnému jezeru asi 10 minut chůze. Při cestě projíždíte přes stanoviště správy národního parku a opět tu necháte kolem stovky za vstup pro auto a dvě osoby.

Jezero je zvláštní tím, že barva vody se liší podle toho, jaké je zrovna roční období. Na straně k parkovišti bylo jezero nacpané místními, ale když jsme si ho obešli k ústí jeho přítoku, byli jsme tam úplně sami. A bylo to fajn místo na chvilkový odpočinek, protože ačkoliv je jezero ve výšce 1.760 m.n.m., bylo tady vedro k padnutí.

Mimochodem, pokud tak jako my sbíráte na svých cestách magnety na lednici, u parkoviště je jedno z mála míst v celé oblasti, kde je můžete pořídit. Kazachstán na tohle zkrátka není moc turistický a sehnat si tady tenhle typ suvenýru nebylo vůbec snadné.

Ten den už jsme přespávali v Almaty. Při 2 hodinové cestě jsme se ještě zastavili v supermarketu pro nějaké lokální speciality, které jsme dovezli domů - kaviár, sladkosti, místní koňak za směšné ceny apod.

Velmi zvláštní byli obrovské stavby podél hlavního tahu do Almaty, které slouží k jedinému účelu - pořádání velkých svateb. Kazašská svatba, to znamená desítky až stovky hostů, a tak vyrostla kousek za hlavním městem tohoto regionu specializovaná místa, kam se všichni hosté vejdou. Celý náš cestovatelský život doufáme, že budeme mít to štěstí a vloudíme se na nějakou tu exotickou svatbu. A tady v Kazachstánu jsme byli už setsakra blízko! Následující den (náš poslední, večer jsme odlétali domů) nás vezl taxikář a měl z nás takovou senzaci, že nás pozval na bratrovu svatbu, která se měla konat…zítra! Tak snad to vyjde příště.

Alespoň jsem si společně opět zanadávali na ruskou válku na Ukrajině (místní s kterými jsme se během naší cesty bavili jsou jednohlasně za Ukrajinou, je to pro ně zrada a sami se bojí, že je Rusko napadne). Místo pozdravu jsme se rozloučili slovy „Putin agresor“ a šli jsme se zase najíst do gruzínské restaurace Gruzinskiy Dvor, nakoupit Somsy na cestu a sbalit se.