Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Náš příběh se začal psát 6.7.2006 na konci základní školy. To jsme měli první rande. Pak další. Brzy bylo jasné že jsme vzájemně - jak praví jedno španělské přísloví - našli svou druhou půlku pomeranče. Ještě na střední jsme spolu začali bydlet, brzy po dvacítce jsme se brali. A jsme tu stále. O dost jiní vnitřně i navenek, ale pořád spolu. Tak nějak jsme se společně vychovali pro toho druhého, což je neuvěřitelný štěstí. Jsme životní partneři, ale zároveň jsme nejlepší kámoši a velký parťáci. Šťastní a (za)milovaní.
Cestovat jsme začali vlastně dost klasicky. Už jako studenti jsme si zamilovali Řecko a jeho ostrovy, které jsme se vždy snažili projet křížem krážem na motorce. V té době se rozjížděly i různé slevové portály (kdo tenkrát neměl nějaký poukaz jako by nebyl) s nabídkou jednodenních autobusových zájezdů. V pátek večer nasednout do autobusu, v sobotu ráno se probudit v cílové destinaci, celý den procházet nové město, a týž den večer se opět nasoukat do sedačky směr domov. V neděli dopoledne se člověk dostal domů a zbytek dne vstřebával zážitky a rovnal ztuhlá záda.
Za peníze z brigád jsme se dostali do Amsterodamu, k Lago di Garda, Lagi di Como, do Verony na operu v koloseu, do Curychu, Puly, Vídně, Norimberku, Milána… Pokaždé jsme za ten den prochodili desítky kilometrů (koloběžky a kola nás nebaví, protože člověk pak ledaco zajímavého přehlédne a nemůže si tak dobře povídat), šťastní a unavení. A to nás neskutečně bavilo! Každé místo je unikátní a má svou jedinečnou atmosféru, a i malá ochutnávka je lepší než žádná.
Díky cestovatelským přednáškám jsme objevili kouzlo levných letenek. To nám rozšířilo obzory ještě víc. Paříž, Londýn, Řím… Jak říká cestovatelka Hana Machalová - každý státní svátek jsou dny dovolené navíc, každý volný víkend strávený doma na gauči je promarněný. A když dojdou dny dovolené, někdy holt musí nastoupit plánované nachlazení. Peníze taky nemusí být takový problém. Spát se dá v hostelu nebo jiném levném hotelu. Koneckonců jde jen o přespání, protože maximum času stejně trávíte poznáváním světa venku. Jíst nemusíte v restauracích, pokud na ně nemáte. Jídlo v supermarketech je skoro všude v Evropě za stejnou cenu jako u nás, a téměř vždy v lepší kvalitě. Pokud chcete něco typického, jezte tam kde místní. Protože to je stejně nejlepší.
Dospěli jsme do fáze, kdy jsme chtěli opustit uklizenou a disciplinovanou Evropu. Volba padla na Srí Lanku, protože jsme chtěli všechno najednou - oceán, čajové plantáže, zvířata. Naplánovali jsme třítýdenní okruh podle různých cestopisů a příspěvků jiných cestovatelů, vychytali letenky a začali balit. Byla z toho úžasná exotická jízda, která nás neskutečně ovlivnila. Konečně jsme viděli kontrasty načančaných turistických míst a chudinských chatrčí, setkávali se s místními, bydleli a jedli u nich. Spoléhali se sami na sebe. Začali se zamilovávat do toho - pro nás pravého - cestování. Vše bylo tak odlišné od toho, co jsme znali. A hodně nás to změnilo. Začali jsme víc přemýšlet o ekologii, spotřebě a způsobu našeho života. Že jen třídit odpad nestačí. Že maso k životu nepotřebujeme. Že nakupovat pořád nové věci je nesmysl. Že některé problémy jsou hlubší a provázanější, než se na první pohled zdá.
Tahle první cesta byla prostě důležitá. Rozhodla, že nejdůležitější je poznávat autentický život lidí v úplně jiných podmínkách, než v jakých žijeme my. Kromě všech těch úžasných divů, které svět nabízí, vidět i tu špínu pod pozlátkem.
Odstartovala tak éra delších cest. O rok později jsme absolvovali cestu na trase Dauhá - jižní Vietnam - Kambodža - Bangkok. Čtyři absolutně rozdílné kultury. Svět plný barev, pachů a zvuků. Úžasná a nezapomenutelná cesta.
Další určující zkušeností pro nás byl Blízký východ. Začali jsme v Jeruzalémě, ve varném kotli civilizací, náboženství a kultur. Na pár kilometrech čtverečních tu bublá mišmaš, z něhož vzešla naše civilizace. Pokračovali jsme do Palestiny. Až tady jsme pochopili tragédii a složitost konfliktu, který tuto oblast decimuje dlouhá desetiletí. Bydleli jsme v uprchlickém táboře, chodili podél zdi pod střelnými věžemi. A poslouchali místní. Nešťastné ze života za zdí. Frustrované ze života v neustálé válce. Naštvané, že jejich hlas není za hranicemi slyšet. Nakonec jsme to zakončili v Jordánsku, skvělé a přívětivé zemi, která má toho tolik co nabídnout.
V roce 2022 jsme nasedli do auta a vyrazili do Rumunska. Skvělé dva týdny strávené v Transylvánii a Banátu. Nádherná příroda a bizardní kout našeho kontinentu, kde máte šanci zapomenout na čas a prostor. A ještě jsme stihli Írán, perlu orientu. Překrásnou a smutnou zemi, kam se bohužel teď asi chvíli nepodíváme.
Každou větší cestu jsme prokládali výlety doma, po Evropě, jachtařením s rodinou, nebo nějakou aktivní „válečkou“ na pláži.
Přípravy na naše cesty (stejně jako cesty samotné) jsou celkem, v tom nejlepším slova smyslu, náročné. Proto jsme si zakázali říkat jim dovolená. Jelikož nejsme cestovatelé, kteří mají čas na několikaměsíční cesty, ale většinou chceme vše stihnout v pár týdnech, neobejdeme se bez dobrého plánu (Kačka: její prací je vymýšlet sny; David: jeho jak je realizovat). Nejsme zrovna aktivní na sociálních sítích, takže informace si hledáme postaru. Čteme cestopisy jiných a zkoumáme jejich itineráře, kupujeme průvodce, procházíme mapy, ověřujeme na ambasádách apod. Zkrátka, zabere to dost času.
A proto jsme si řekli, že bychom mohli vytvořit pro ostatní něco, co my sami většinou potřebujeme. Přehledné itineráře s důležitými informacemi, inspirací na zajímavá místa, odkazy na užitečné stránky. Budeme rádi, když vám naše stránky pomůžou s plánováním vašich cest, nebo vás inspirují k návštěvě země, která vás původně vůbec nenapadla.
Cestování je totiž nakonec hlavně poznávání sebe sama a světa, ve kterém žijeme. Ten nemusí být vždy krásný, ale rozhodně je nadmíru zajímavý. A zážitky nemusí být vždy pozitivní, hlavně ať jsou intenzivní.
