Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Írán je neuvěřitelná země. Kouzelná. Bizarní. Dokud jí nenavštívíte, nepochopíte. A navštívit jí prostě musíte. A protože je v některých věcech opravdu specifická, připravili jsme pro vás naše rady na cestu.
„Tohle všechno má Írán? Tam je všechno! To není možný. Teda… Tam musíme. Hned!“ Tohle byly naše první reakce po shlédnutí online přednášky Martina Půlpána v rámci cestovatelského festivalu Kolem světa. Bylo to v tvrdé době covidové, kdy jsme cestovali maximálně prstem po mapě, a měli tak čas (a hlubokou niternou potřebu) hledat destinace pro další cesty.
Se studem přiznávám, že naše znalosti o této zemi byly mizivé, ba žalostné. Čekali jsme zruinovanou „zdivočelou zemi“ zkříženou se Severní Koreou. Mizivou bezpečnost a velkou naději stát se obětí teroristických útoků nebo únosů. Vždyť Írán přímo sousedí s Afghánistánem, Irákem, Pákistánem…
Zároveň se jedná o totalitní teokracii, tak nějak bojující proti všem. Jenže jak přednáška postupovala vpřed, naše pusy padaly dolů. Vyprávění nás nadchlo, fotky uchvátily. Taková nádhera! Pravý orient. Skvělí, vstřícní lidé. Pro Evropana super ceny. Země, kde si Evropan připadá jako hvězda, kterou si chce každý mísťňák hýčkat.
Když se pro něco nadchneme, zakousneme se a jdeme do toho naplno. Ostatně - poslední dobou jsme vyhledavači bizarních a zajímavých zemí, a tahle země (v tom nejlepším slova smyslu) to splňovala dokonale. Zjišťovali jsme další informace, plánovali trasu. Jenže…Když už ustoupil Covid u nás, udeřil v Íránu. A celá země se na dlouho uzavřela. Nakonec jsme tak vyrazili až v říjnu 2022.
Ještě možná v krátkosti o tom, jakým způsobem cestujeme. Naše cesty jsou vždycky na vlastní pěst. Program si skládáme podle toho, co si vyzobeme z jednotlivých cestopisů, průvodců a doporučení. Celý itinerář je dělaný tak, aby seděl nám, a ne každému může vyhovovat. Nemusíme vždycky vidět to nejznámější. Jsme typičtí baťůžkáři, kterým nevadí občasná absence osobní hygieny, a autenticky špinavá a smradlavá místa nás prostě přitahují víc než ta umělá a navoněná. Nevadí nám nachodit spoustu kilometrů po svých, protože většinou díky tomu objevíme místa, která z auta nebo autobusu zůstanou skrytá, i když pak někdy padáme na hubu. Nevadí nám nedostatek spánku. Naše cesty jsou spíš expedice než dovolené. Milujeme kontrasty. Občas spíme v tmavé díře za pár dolarů, někdy si dopřejeme fajn hotel.
Zkrátka, berte naši trasu jako inspiraci, vyzobejte si to, co by se líbilo vám. A udělejte si to po svém. Je to vaše cesta, vaše zážitky, plníte si svoje sny. A my budeme rádi, když vám alespoň trochu pomůžeme je realizovat.
Ačkoli je náš český pas jeden z nejsilnějších na světě, tak pro Írán to neplatí. Jako ostatně asi pro většinu národů na světě. Nejlepší způsob, jak si vyřídit víza je osobně na ambasádě v Praze. Je to rychlejší, levnější a hlavně máte jistotu, že vás do země pustí. Můžete to taky nechat až na letiště v Teheránu, ale „protože Írán“, tak doporučujeme mít to v klidu v ruce před cestou a nemůže Vás nic zaskočit. Protože proč bychom nemohli dostat víza na místě? Protože Írán. Tam ne vždy všechno funguje logicky. Ale to je na tom vlastně strašně supr.Nejdřív je potřeba vyplnit formulář. Tam si dejte pozor na pár věcí:
Je třeba mít trpělivost. My se s tím prali docela dlouho, protože námi vkládané fotky byly pořád příliš velké, takže jsme pořád zmenšovali.
V jakékoliv pobočce ČSOB zaplatíte 50 euro (osoba) na účet ambasády a poplatek za službu 175 Kč. My máme eurový účet, tak jsme to udělali přes něj a bez poplatku.
A v ten moment, kdy vlastníte potvrzení o vyplnění formuláře a potvrzení o platbě, vyrazte na ambasádu. My tam šli opravdu druhý den (respektive třetí, jelikož ambasáda, jakožto íránské území plné zaměstnanců z Íránu ctí i naše svátky, což jsme upřímně nečekali, takže nám pán anglicko-persko-česky řekl, že „je svátek, žádná práce“). Hned v úvodu, když jsme odevzdali potřebný formulář nám paní na recepci řekla, že jsme měli přijít, až po potvrzení naší žádosti. To co jsme měli v ruce, bylo jen potvrzení o přijetí žádosti. Nicméně paní konzulka je prý je moc hodná, a snad nám to potvrdí na místě. Což se po chvilce čekání skutečně stalo. Ale prý se jim tam budou měnit zaměstnanci, tak by to příště už nešlo. Výjimečně prý. Ale šlo.. :). Tohle je prostě zase Írán. Musíte trvat na svém. Slušně, s úsměvem a vždy vše půjde. To platí v Íránu úplně u všeho a na všechno. To mějte na paměti pořád. Nejednou se Vám to bude hodit. My jsme si to na ambasádě hned naostro vyzkoušeli. Víza jsme dostali.
Pokud chcete víza vyřídit až na letišti, tak s tím zkušenosti nemáme, ale vím, že se cena pohybuje kolem 70 - 80 Euro. Vše je napsáno na ministerstvu zahraničí, což opravdu doporučujeme sledovat a před cestou kontrolovat, jestli se podmínky pro získání víz nezměnily nebo prostě cokoliv jinýho. Ale osobně na ambasádě, to je jistota.
Ještě jen malá rada, je dobrý a hlavně slušný mít na konzulátu na hlavě šátek, pokud jste žena. Když jsme tam byli my, tak podmínky ještě byly dost striktní a slušnost vůči jejich víře a hlavně nařízení si o to říkala. Ale otázka je, jak to se šátky bude dál…
Možná jste už někde viděli poušť a procházeli se po dunách. Možná jste už někde navštívili pro nás tak podivuhodné orientální stavby. Možná jste už někde zažili ruch a shon blízkovýchodních měst. Pravděpodobně jste ale nepotkali obyvatelstvo, jako je to v Íránu. Tak to bylo alespoň u nás. Jestli si něco z cesty po Persii odnesete, budou to vzpomínky na lidi. Super vzpomínky. Na super lidi.
Kde začít? Íránci milují západ. Propaganda může běžet na plné obrátky, hesla náboženských vůdců mohou být vytesaná klidně do kamene, ale tohle nezmění. Všechno, co pochází ze západu (včetně vás), běžní Íránci zbožňují. Hudbu, filmy, životní styl. Připravte se na to, že na vás budou zírat. A to hodně. Ale zároveň se budou usmívat. Téměř všude. Íránci si rádi povídají. Nevadí, že umí špatně anglicky, nebo že dokážou mluvit pouze ve fársí. Prostě si budou chtít povídat. Odkud jste, co už jste v jejich zemi navštívili, a kam ještě pojedete. Jsou vděční, že jste přijeli do jejich země a poznáváte jejich kulturu. Mají rádi svou historii, protože přítomnost tak veselá není. Když si nebudete chtít povídat vy, odejdou. Usmějí se, popřejí hezký den a řeknou větu, kterou v Íránu uslyšíte nejčastěji: „Welcome to Iran“.
Jsou opravdu vlídní a cítí zvláštní pýchu a radost, když vám můžou s něčím pomoct. A zároveň pomáhají s naprostou samozřejmostí. Jako obchodníci jsou absolutně nevtíraví, takže i procházka po bazaru je příjemným zážitkem. Nikam nespěchají, a pokud můžou něco udělat později, tak to prostě nechají být. Jestli potřebujete něco hned, musíte to tak i říct. A pokud řeknou, že něco nejde/není, neházejte flintu do šafránu. Když se jich totiž zeptáte, jestli s tím jde něco udělat, většinou se samozřejmostí odpoví, že ano. Je na vás, zeptat se, zda to tedy udělat můžou.Rádi se fotí. Rádi pózují. Nejraději se fotí a pózují s vámi. Možná poprvé v životě na vlastní kůži pocítíte, jak to ten Brad Pitt má ve skutečnosti těžký. Pro obyčejného středoevropana je to ale zajímavý a komický.
Asi nikde jsme se necítili tak bezpečně jako tady. Jen to pro nás bylo opačně než v Evropě. Nebáli jsme se špinavých uliček po setmění, zato jsme měli nepříjemný pocit z policie a vojáků. Těm jsme se vyhýbali obloukem. Lidi jsou milí. Režim ne. Ozbrojené složky státu jsou prodlouženou rukou režimu a nebojí se zatýkat klidně i cizince, pokud si myslí, že k tomu mají dostatečný důvod. Budí respekt a je zbytečné je nějak dráždit. Pokud ale dodržujete pravidla, jsou v pohodě a není třeba se bát. Samostatnou kapitolou je mravnostní policie. My ji vůbec nezažili, protože v době masových protestů je vláda stáhla kvůli obavám o jejich bezpečnost. Lidi na ně byli tak naštvaní, že se nemohli ukázat na ulici. Ale pokud jí znovu zavedou, dávejte si před nimi pozor na správně nasazené šátky a vyhněte se intimnostem.
Oficiální měnou je Íránský rijál (IRR). Taková informace by vám ve většině zemí stačila. Zjistili by jste si dopředu přibližný kurz, a kde ideálně měnit či vybírat peníze. To ale pro Írán neplatí. S ohledem na západní sakce jsou tady vaše platební karty MasterCard a VISA k ničemu (ačkoliv kartami íránských bank platí místňáci všude a platební terminály mají i prodejci ponožek v metru). Tady potřebujete hotovost, tj. eura nebo dolary (ty mají místní rádi), která vám bude stačit na celou dobu. A raději nějakou rezervu k tomu (my si s sebou táhly raději 2.000 euro).
Měnit můžete v oficiálních exchange nebo neoficiálně (rozuměj nelegálně) na ulici. Když jsme na ulici měnili poprvé, byli jsme trochu vyklepaný. No, byli jsme tak vyklepaní, že jsme si ani nevšimli, že deset metrů od nás stojí policajt. Ale k naší finanční transakci byl dost netečný (navíc tam bylo dalších padesát chlápků, kteří také hlasitě nabízeli kolemjdoucím výměnu peněz), takže cajk. Výhodou ulice bývá lepší kurz. Výhodou exchange je, že budete víc v klidu, dopředu znáte kurz a snižujete šanci, že by vás podvedli (ale to vám v Íránu obecně nehrozí takřka od nikoho). Dobrá volba je i výměna přes někoho známého, např. přes recepčního v hotelu nebo prodejce koberců, u kterého jste právě zakoupili váš první peršan.
Tím ale nekončíme. Další zvláštností jsou tomeny. Tomen není měna ani bankovka. Je to vlastně takový íránský slang, kterým určují nějakou finanční hodnotu. Zkrátka místo ceny v rijálech vám prodejce standardně uvede cenu v tomenech, což je cena v rijálech mínus jedna nula. Matoucí? Ukážu na příkladu: Vidíte cenovku 130.000. „Tomen or rijal?“ Pokud je odpověď: „Tomen.“ musíte si přidat jednu nulu, aby jste získali hodnotu v rijálech, tj. cena je 1.300.000 IRR. A aby vás místňáci zmátli ještě víc, někdy vám při dotazu na cenu řeknou jen: „One hundred thirty.“, čímž tedy opět myslí těch 130.000 tomenů. První dny zkrátka budete asi trochu tápat.
A dva malé tipy na závěr:
V říjnu 2022 byl kurz cca 1 euro = 300.000 IRR. Ale s ohledem na nestabilitu měny to teď může být úplně jinak.
Hromadná veřejná doprava funguje v Íránu opravdu dobře a je velmi levná. Meziměstské dálkové autobusy jsou zážitek sami o sobě, jsou neskutečně prostorné, pro Evropana je to až šok. V prostoru, kam evropský dopravce nacpe šest lidí, sedí v Íránu maximálně dva. A občas dostanete i svačinku. Pokud se rozhodnete, tak jako my, přesouvat se mezi městy nočním přejezdem, chtějte autobusy VIP. Pokud lístky koupíte alespoň trochu dopředu, zaplatíte za šestihodinovou jízdu cca 120 Kč za osobu. Jízdenky koupíte přímo na nádraží (ideálně hned ráno, když dorazíte do nového města, pokud víte, kdy a kam se budete přesouvat), nebo vám s tím pomůže váš ubytovatel.
Další možností je najmout si na přesuny mezi městy řidiče. To se vyplatí ve chvíli, kdy na trase leží něco, co chcete vidět. Na delších trasách jako Kášán-Isfahán, Isfahán-Šíráz apod. počítejte s částkou okolo 40 euro.
Když se potřebujete přemisťovat uvnitř města, zkuste tam dojít pěšky. Poznáte tím život místních více z blízka a dostanete se na ta nevšedně všední místa, která by jste jinak nenavštívili. Pokud to není možné, vezměte si taxíka, nejsou nijak drahé (1-4 eura podle vzdálenosti). Doporučujeme ty žluté, přišly nám levnější. Nicméně cenu si domlouvejte vždy dopředu. V Teheránu je jasnou volbou metro. Přehledné, extrémně levné (2,50 Kč za jednu cestu) a doveze vás, kam potřebujete. A prodejci všeho možného před vámi v průběhu cesty defilují jako postavy na orloji.
K možnosti půjčit si auto - co víme, tak to se v Íránu nedělá. Komplikovaná doprava, obstrukce s půjčením apod.
Jak se oblékat v Íránu? Muži to mají jednoduché. Existují pro ně totiž jediná dvě základní pravidla, a to dlouhé kalhoty a zakrytá ramena. Kraťasy a tílka jsou prostě tabu. V pohodě jsou trička s krátkým rukávem i sandály.
U žen je to trochu složitější. Základem je hidžáb, tj. šátek zahalující vlasy, krk a výstřih. Není třeba mít ho nějak zvlášť utažený, vlasy z něj mohou bez problému koukat. Dále je nutné mít oblečení, které nezvýrazňuje křivky, takže nic upnutého přes prsa nebo boky. Klidně legíny, pokud přes ně máte něco dlouhého, ale měly by dosahovat až ke kotníkům. Nezbytný je také dlouhý rukáv po zápěstí. Sandály nevadí. Při návštěvě mešity si bude nutné vzít zapůjčený čádor, který se při odchodu vrací.
Nechceme se o jídle zbytečně rozepisovat, určitě sami objevíte na místě, že perská kuchyně je vážně rozmanitá. Jedna ingredience jí přesto dominuje. Šafrán. Írán je největší pěstitel šafránu na světě, a rozhodně jím (na rozdíl od nás a našich předků) nešetří. Je všude. Ve zmrzlině, v omáčce, v rýži, v bonbónech, na mase, ve vůních, prostě všude.
My se snažíme masu vyhýbat, ale tady se to moc nedá. Íránci jsou prostě masožrouti. Pravdou ale je, že to umí. Jejich kuřecí kebaby (masové špízy) se šafránovou rýží jsou prostě skvělý a najdete je na každém rohu. Byť místňáci dávají přednost spíš jehněčímu. Pak si možná, tak jako my, dáte po jídle jako dezert bílou sladkou kaši okořeněnou šafránem, abyste nakonec zjistili, že její hlavní ingrediencí je jemně natrhané maso. To už nám přišlo vážně moc. Ale to víte, Írán.
Taky se připravte na sladký. To je všudypřítomný. A návykový.
My se jinak snažíme jíst vždy tam, kde se stravují místní, takže většinou nějaké zapadlé malé kantýny, jídelny a podobně.
Do Kášánu jsme zamířili rovnou z letiště, protože je to ideální místo, kde se ze začátku rozkoukat. Je to menší provinční město, všechno je po ruce, a přitom je tam toho hodně k vidění.
Na letišti jsme vyměnili peníze, koupili simku a začali hledat řidiče, který by nás odvezl na Terminal Jonub (South bus terminal), abychom si našli autobus na asi tříhodinovou cestu do Kášánu. Nakonec jsme vybrali na pohled sympatického staršího pána, což se ukázalo jako výhra i prohra zároveň. Pozitivní bylo, že nám ušetřil dost času tím, že nás ještě před samotným Teheránem vyhodil na dálničním odpočívadle a stopnul nám autobus do Kášánu. Negativní, že si za to řekl víc peněz, než jsme se na začátku dohodli. Ale nějak jsme se nakonec domluvili.
Kášán samotný nás nadchnul. Supr ubytování a vše důležité v docházkové vzdálenosti.
Doporučujeme jídelnu na náměstí na konci ulice Fazel Naraqi (blízké Kášánského bazaru). Jméno neznáme, polohu jsme zanesli do mapy. Super jídlo za 2-3 eura i s pitím. Hlavně kuřecí kebab byl skvělý (ale s ním neuděláte chybu asi nikde v Íránu).
Tahle zajímavá místa je ideální navštívit při přejezdu z Kášánu do Isfahánu. Najmuli jsme si tedy Abbáse na celý den za 40 euro a vydali se na cestu. První jsme navštívili historickou vesnici Abyaneh a tohle místo doporučujeme nevynechat. Úžasné domy z červené hlíny a původní obyvatelé dodávají vesnici zvláštní kouzlo. Připravte se na trochu víc turistů (ale mluvíme o Íránu, takže i tak pohoda) a procházku, která zabere něco přes hodinu.
Cestou do Natanzu minete i místo, kde probíhá íránský jaderný program. Samozřejmě nefotit, ať nemáte problémy.
Natanz je zajímavý svým starým minaretem a taky keramikou. Abbas nás vzal do jedné slavné keramické dílny, kde se vše dělá ručně. Keramika je tam trochu dražší než jinde, ale majitel dodržuje veškeré původní postupy a přírodní barvy.
Připravte se na velké a rušné město, které vám za to ale nabídne dvě památky UNESCO, úžasné mosty a nejkrásnější náměstí na světě. Isfahán je známý výrobou perských koberců, takže jestli si chcete z Íránu nějaký odvést, tak tohle je ideální místo. Připravte si alespoň 2 až 3 dny, nebudete litovat.
Bez pochyby někde narazíte na něco, co bude vypadat jako zmrzlé nudle se zmrzlinou. A skutečně to jsou zmrzlé nudle se zmrzlinou. Dejte si to. Šafránová zmrzlina je neobyčejně dobrá, a ty nudle namočené v sirupu už taky nějak přežijete. Místní si taky hodně dávají šafránovou zmrzlinu s mrkvovým frešem. A světě div se, je to fakt bomba.
Nočním autobusem jsme se přesunuli více na jih do města Šíráz. Na autobusáku se vás bude snažit uhnat hejno všemožných řidičů a taxikářů nabízejících výlet do Persepolis. To je totiž hlavní lákadlo oblasti. Ubraňte se, vydechněte si, a pak si v klidu domluvte taxíka na ubytování (nemělo by stát víc než 2 eura). Šíráz ale každopádně není jenom Persepolis. Je tam toho víc. Mnohem víc.
Persepolis, Nekropolis a Pasargadae je ideální spojit v jednodenní výlet. My jsme vyjížděli v 9 hodin. Na druhou stranu o sobě samých víme, že vše procházíme velmi důkladně a dáváme si načas. Někdo uvádí, že na Persepoli je ideální udělat si tak dvě hodiny času. My tam byli dvojnásobný čas a stejně to nestačilo. Domluvte si řidiče, který vás bude celý den vozit. Ale ne v hotelu, tam bývají drazí. My můžeme maximálně doporučit Mohameda (tel: +98 936 464 3545). Chlapík s nejlepší angličtinou a neskutečnou láskou k historii. Zatímco jsme trajdali po památkách, tak nám připravil čaj, ovoce a koupil něco sladkého. Nikam nespěchal a byl vážně hrozně hodnej. V jeho osobě máte řidiče i průvodce perskou historií. A za celodenní služby jsme platili jen 30 euro. Určitě nebude problém si ho najmout i na cestu do Jazdu, pokud by se vám nechtělo autobusem.
Dalším nočním přejezdem jsme se octli v Jazdu. Cesta je kratší, tak kolem 5 hodin, takže jsme dorazili ještě za tmy, a pak kempovali před hotelem, než otevře. I to má samozřejmě něco do sebe. Obecně, svítání a západy slunce jsou v Íránu velmi intenzivní. Jazd je město uprostřed pouště, jehož centrum je opět památkou UNESCO. Hliněná pouštní architektura je všude kolem vás, a v opuštěných uličkách občas zapomenete jaký je rok nebo století.
Jazd je hlavně skvělé místo, odkud podnikat cesty do okolí a do pouště. Neexistuje na to lepší člověk, než je Belal (+98 913 273 4687). Úžasnej kluk s velkým smyslem pro humor, který s vámi proleze starou caravanserai (dávné místo na obchodní stezce), polorozbořený historický dům nebo pouštní oázy. Zkrátka člověk, kterého si rychle zamilujete. Dá se s ním domluvit cokoliv. Řeknete mu svojí představu a on vám vymyslí program s několika variantami. Není problém si ho najmout i na několikadenní cestu.
Můžete absolvovat třeba celodenní výlet Meybod, Chak Chak, Kharanaq.
Uprostřed ničeho. Na každou světovou stranu jsou to hodiny k nějakému většímu městu. Jedna silnice a jinak jen poušť, kam až oko dohlédne. Obří písečné duny. Konvice s čajem na malém ohýnku pod zářícím hvězdným nebem. Zní to jako kýč jak bič? Každopádně je to kýč, co chcete zažít. Kýč, ze kterého nechcete odejít. Z Jazdu je to vážně štreka (asi 5 hodin). Už cesta je ale zážitek. A s Belalem se po cestě nenudíte.
Teherán je obrovská metropole. Přes den se velikost populace pohybuje vysoko přes 10 milionů, což je mimochodem víc, než má New York nebo Londýn. Na rozdíl od nich ale úplně neokouzlí. Je tu pár míst, která stojí za návštěvu, ale my osobně bychom čas strávený v Teheránu raději vyměnili za další den v poušti. Na druhou stranu ho budeme mít vždy spojený s tím revolučním nádechem, který v době naší návštěvy všude panoval. V den, kdy jsme do hlavního města dorazili se totiž konaly další velké protirežimní protesty, které nás nepustily na ulici. A na všech mladých lidech, se kterými jsme tam mluvili, bylo vidět vzrušení a touhu získat svobodu. Snad si jí brzy vybojují.
Opět platí, že do výčtu zahrnujeme jen námi navštívená místa. Je tam toho pochopitelně víc, jako Golestan palace, Niavaran palace, Milad tower apod.
Budete si toho chtít vážně hodně. Jsou totiž věci, které si můžete odvézt pouze z Íránu. My si třeba chtěli odvézt perský koberec, což se v Isfahánu povedlo. Keramiku mají v Íránu vyhlášenou, krásnou a za skvělou cenu. Nejlépe asi pořídíte v Šírázu a v Meybodu. Nemůžete odjet bez šafránu! 1 gram kvalitního šafránu koupíte na bazaaru za cca 50,-Kč. Schválně se zkuste podívat, kolik stojí gram u nás. Dál můžeme doporučit sušené datle, oříšky a všechno možné koření. A Kášán je vyhlášený růžovou vodou, kdy litr vyjde na nějakých 60,-Kč. A když si domů přivezete sirupy s příměsí šafránu, budete pít doma ještě dlouho limonády s esencí Íránu.
Írán je neskutečná země. Je barevná, voňavá a exotická. A lidi jsou tam vstřícní jako málo kde jinde. Je samozřejmě otázkou, jak to s ní bude vypadat do budoucna, zda tam bude bezpečné cestovat a jestli vůbec. Pokud to ale půjde, vyrazte! Podpořte místní lidi, podívejte se na krásy té země, která zdaleka není tak turistická, jak by mohla být. Všichni, kdo Írán navštívili tvrdí, že se tam musí vrátit. A my se k nim připojujeme.
