Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Po půl roce od naší první dvoutýdenní cesty jsme se opět vydali do Gruzie. Tentokrát na 9 dní a s našimi parťáky Jéňou a Matym. A mělo to všechno. Přejezd autem přes dva tisíce metrů vysoké hory, skalní město, přírodní sirné prameny, záchrannou psí misi, túru pod zasněženou pětitisícovkou (téměř), koupání v Černém moři a spoustu jiného. A samozřejmě nový přírůstek do rodiny.
Jestli jste četli náš první cestopis o Gruzii, tak víte, že jsme s touhle zemí měli ještě jeden nevyřízený účet v podobě naší malé, v horách nalezené psí fenky, které jsme dali jméno Gruzínka. Ta si nově užívala řádění v psí partě u pěstounky Larissy, zatímco Mariam, strážný anděl gruzínských psů, nám postupně vyřizovala všechny nezbytnosti pro převoz Grůzy do České republiky.
A že jich je. Nejdřív se Gruzína musela kompletně doléčit z nebezpečného parvoviru. Pak se začalo s povinnými vakcinacemi, následovalo očipování, zaregistrování a vyhotovení cestovního pasu. Teprve po nějaké době od ukončení očkovacího cyklu se posílali krevní vzorky do evropské laboratoře, aby potvrdila protilátky na vzteklinu, a i když jsou výsledky pozitivní, pes nesmí ještě po dobu dalších 90ti dnů vstoupit do Evropské unie.
Na nás zbylo vyřešit, jak ji dostat domů fyzicky, protože do Prahy z Gruzie neletí žádná aerolinka, která by umožňovala převoz zvířete. Nejlepší volbou se ukázal být polský národní letecký dopravce LOT, u něhož stála letenka pro Gruzínu kolem 3.500 Kč. Nicméně, jelikož letenka pro člověka vycházela na téměř pětinásobek ceny Wizzairu, rozhodli jsme se, že se na zpáteční cestě rozdělíme a s Grůzou do Varšavy poletí jen jeden z nás. Ten druhý, spolu s našimi dvěma bratry, kteří se rozhodli (k našemu velkému potěšení) doprovázet nás na téhle cestě, měl dorazit o den dříve do Katovic. Nás všechny měl pak nabrat v Polsku autem táta. Trochu komplikované, co? Ale co by člověk pro toho malého nalezenečka neudělal, ne?
Po nekonečném čase, kdy jsme se těšili na každou novou fotku nebo video naší malé Gruzky, které nám Mariam čas od času posílala, jsme konečně mohli tuhle záchrannou misi dotáhnout do konce a začátkem listopadu jsme z polských Katovic odletěli do Gruzie (letenky s Wizzairem vycházeli na cca 1.200 Kč bez odbaveného zavazadla + Flixbus z Prahy do Katovic vyšel na nějakých 600 Kč). A když už jsme tam měli cestu, tak jsme se samozřejmě nemohli spokojit s rychlou cestou tam a zpátky. Vymysleli jsme náročnější plán, jak během pár dní vidět a zažít to nejkrásnější v západní části Gruzie
Při naší první návštěvě v červnu jsme se chtěli podívat na unikátní skalní komplex ve Vardzii, ale kvůli Gruzíně to nešlo. Tak jsme se rozhodli si to teď vynahradit. A proč to nevzít rovnou přes hřebeny malého Kavkazu, když tam ještě nenapadl sníh? Bum ho, první špendlík na mapě.
S těžkým srdcem jsme při plánování naší první výpravy museli kvůli její odlehlosti vyškrtnout Horní Svanetii, podle některých možná nejkrásnější oblast celé Gruzie. Kdy zase dostaneme takovouhle druhou šanci? Tak do mapy zabodáváme další špendlík.
Spojili jsme ty dva body a najednou vidíme, že naše trasa propojila jižní hranici Gruzie (kde země sousedí s Tureckem a kde má příroda polopouštní charakter) s hranicí severní (kde je sousedem Rusko a hranice prochází nejvyššími vrcholy Kavkazu ve výšce nad 5.000 metrů n. m.). Spojnice procházela skrze Kutaisi, kde jsme měli přistát a půjčit si auto a Zugdidi, kde jsme si měli vyzvednout naši psí parťačku. Geniální. Čert vem, že přejezdy budou díky stavu gruzínských silnic fakt dlouhé. Tohle bude super!
Po příletu do Kutaisi už jsme si zkušeně objednávali rovnou Bolta, protože jsme věděli, že žádný druh hromadné dopravy do města nejezdí. Gruzínskou lokální SIMku už jsme měli z minula, a tak jsme si už z domova přes aplikaci MyMagti koupili neomezená data na 7 dní za 9 lari (asi 72 Kč). Každý další den neomezených dat si pak můžete přikoupit za 2 lari.
Ubytovali jsme v našem starém známém Sun Guest housu a šli se projít po městě. Na Green bazaaru jsme si hned nakoupili zásobu sýra, čurčel, ovoce a zeleniny (akorát byla sezóna mandarinek, hroznového vína a gruzínského národní ovoce feijchoi), vína a v pekárně koupili jejich úžasný tradiční chleba. Po potloukání v centru jsme vyrazili na protilehlý vrchol, kde na město shlíží katedrála Bagrati, která byla dříve zapsána na seznamu UNESCO, ale kvůli ne úplně citlivým zásahům při restauraci z něj byla zase vyjmuta.
Začali jsme tam, kde jsme posledně skončili, v troskách lázeňského komplexu Tskaltubo (opět se odkazujeme na cestopis z naší první cesty). Chtěli jsme, aby si tohle (vskutku unikátní) místo zažili naši bráchové. Navíc jsme spoustu zajímavých budov posledně nestihli.
Ráno jsme tedy nasedli do maršrutky číslo 30, která odjíždí každých 15-20 minut ze západního konce Red Bridge (jízdné stojí 2 lari na osobu, a cesta zabere kolem 20 minut). Dávejte pozor, abyste neprošvihli poslední maršrutku vracející se zpět do centra Kutaisi, měla by jet kolem sedmé hodiny. Během dne jsme navštívili celkem čtyři sanatoria - Metallurgist, Gelati, Medea a Imereti.
Poučeni z minula jsme se připravili na náš očekávaný psí doprovod. Vybavili jsme se pamlsky a psími pochutinami, abychom mohli rozdat alespoň trochu radosti. A že jí bylo! Za celý den se u nás alespoň na část naší cesty vystřídalo minimálně čtyřicet psů, přičemž v jednu jedinou chvíli nás doprovázelo rekordních jedenáct chlupáčů. Tskaltubo je prostě město po všech stránkách náročné na psychiku a emoce.
Metallurgist je z nich nejvíce obydlen uprchlíky z Abcházie. Mají tam dokonce nainstalovány elektroměry pro jednotlivé byty, leckde nové dveře, a i když je Metallurgist možná nejzachovalejší budovou komplexu, rozhodně se jedná o, v takhle zdevastované budově, zvláštní pohled. Obyvatelé domu pochopili, jak je tohle místo pro cestovatele lákavé, a mají ve svém středu „výběrčí vstupného“. Jedná se o starou a ráznou paní, která vyžaduje 5 lari na osobu za vpuštění do budovy. A alespoň podle recenzí na Googlu umí být hodně vehementní, pokud jí ho nechcete dát. No co, když vidíte v jaké chudobě žijí, tak vám přijde hloupé se s nimi hádat o 40 Kč. Nicméně na nás byla paní moc milá, snažila se nám říct, co kde je, kam máme jít a k čemu to sloužilo. Nechtěla nám sice povolit psí tuláky, kteří nás doprovázeli, ale když ji sami proběhli mezi dveřmi, tak jen s úsměvem mávla rukou. Metallurgist je každopádně asi nejhezčí a nejzajímavější budova, kterou jsme navštívili. Dominuje v ní nádherný křišťálový lustr a úžasné, dřevem obložené, schodiště. Mimo jiné jsme viděli taneční sál, divadlo nebo lékařské ordinace.
Sanatorium Gelati má úchvatně strašidelné (ale krásné), barevné dětské hřiště zarostlé mnohaletým plevelem a s pomalu odpadávajícími mozaikami. Před vchodem kouřil jeden z obyvatelů budovy, a když jsme se zeptali, jestli nevadí, že půjdeme dovnitř, s úsměvem nám pokynul ať jdeme dál.Medea se nám strašně líbila už při naší první návštěvě díky svému velkolepému průčelí a jako džungle zarostlé zahradě. Sanatorium Imereti je zase rozlehlé a vzdušné, se širokými schodišti.
Nicméně, buďte skutečně opatrní, budovy jsou v hrozném stavu a čas od času se utrhne větší kus omítky nebo zdiva (což se nám stalo a není nic příjemného vědět, že stačilo stát jen o metr blíž a odnesli jsme to). A poslední doporučení - pokud se potřebujete během dne najíst, využijte restauraci Nektari, která má dobré ceny, dostanete tam skvělé tradiční jídlo a můžete přilepšovat psům, kteří kolem vás celou dobu rozprostřeni po terase leží a zcela nedotěrně doufají, že si na ně vzpomenete.
Jak jsme již avizovali, mnoho budov se stalo domovem pro uprchlíky z Abcházie. Respektujte tedy jejich prostor a nechoďte tam, kde viditělně někdo žije. Buďte ohleduplní k lidem, kteří byli před lety nuceni opustit místa, kde žili po generace jejich předkové, a kteří se museli spokojit s životem v polorozbořených domech.
Druhý den brzy ráno jsme si převzali auto (opět skrze localrent.com, tentokrát čtyřkolku Subaru Forester za 348 dolarů na osm dní a s příplatkem 60 dolarů za návrat ve Tbilisi) a vyrazili na jih směrem na města Bagdati a Sairme. Hned za Kutaisi jsme potkali několik vyhladovělých psů a nakrmili je. Řada z nich byla hodně podvyživená a se špatnou srstí. Předměstí Kutaisi je v tomhle ohledu jedno z nejhorších míst, které jsme navštívili.
Za Bagdati už jsme vklouzli do horského prostředí a neustále stoupající klikatá silnice nás vedla přímo na jih, až jsme dorazili do města Sairme. K našemu překvapení se jednalo o menší lázeňské středisko s několika velkými hotely a sítí pramenů. Za ním už ale brzy končí asfaltka a začíná to, kvůli čemu jsme si přejezd Zekarského průsmyku vybrali. Dobrodružná nezpevněná cesta se tam kroutí kolem hlubokých srázů směrem vzhůru, až se dostáváme na hřeben, ze kterého se otevírají dechberoucí výhledy na vysoké hory pokryté sněhovými čepicemi. Krajina je nádherně oblá, pokrytá hnědnoucí podzimní trávou, co tam zanechala stáda ovcí a krav, která nedlouho předtím sestoupila na zimu do údolí.
Projíždíte v posvátném úžasu, s očima široce otevřenýma nad tou majestátní krásou a připadáte si jako poslední lidi na světě. Za celý den jsme potkali tak čtyři auta. Míjeli jsme opuštěné salaše a několikrát zastavovali na dronování. Zkrátka pokud budete mít tu možnost, tuhle autoturistiku si nenechte ujít. Ale pozor na počasí, jsou to přece jen hory. Pokud by mělo pršet, sněžit nebo je po delším období s hodně srážkami, asi bychom tuhle cestu neriskovali. A samozřejmostí za každého počasí, je auto s vyšším podvozkem a pohonem 4x4.
Sestup ze hřebene do města Abastumani je ještě náročnější, protože cesta je hodně vymletá, s mnoha dírami a nerovnostmi a zabere spoustu času. Dole nás zastavil místní, drsně vypadající ranger. Gruzínsky na nás cosi spustil, aniž bychom pochopili, co po nás vlastně chce. Pak nám předal telefon, z něhož se lámanou angličtinou ozýval patrně jeho kolega, kterému jsme ale vlivem špatného signálu i tak nerozuměli. Dokola jsme se tak snažili opakovat, že jsem přijeli z Kutaisi a jedem do Vardzie, aby pochopili, že parkem jenom projíždíme. Jestli jim to tak stačilo, nebo nám taky nerozuměli a prostě to vzdali, bůhví. Nicméně se s námi ranger po drsňácku, leč zdvořile rozloučil a my pokračovali dál. Naše úvaha je taková, že kontrolovali, zda jsem v národním parku nepřespali, protože to se může jen, když máte koupené povolení.
V Abastumani se kola našeho auta konečně znovu dotkla pevné podložky, a my se přes Achalciche a Khertvisi za tmy dostal až do Tmogvi, kde jsme se ubytovali v Gest house Tirebi. Cesta byla lemována psími tuláky, a kde to šlo, tam jsme zastavili, abychom rozdali alespoň nějaké jídlo a pár pohlazení.
Je dobré zmínit, že do Vardzie buď musíte přijet se zásobami vlastního jídla, nebo spoléhat na hostitele u kterých jste ubytovaní. V okolí je taky pár turistických restaurací. Obchodů s potravinami tady moc není (asi dva), navíc jsou to spíš takové nevybavené postsovětské večerky s konzervami, sušenkami na váhu, Coca Colou a čipsy.
.Brzy ráno jsme autem přejeli přes malý most na druhou stranu říčky a vystoupali k romantické zřícenině pevnosti Tmogvi, která dřepí na skalním výčnělku s krásným výhledem na obě strany dlouhého a hlubokého kaňonu. Pěšky jsme se po úzkém hřebeni dostali až k ní. Eventuálně se dá jít i dovnitř po takové kozí stezce, která je ale úzká a při případném sklouznutí hrozí několik desítek metrů dlouhý pád do rozsedliny. To jsme si odpustili. Podél cesty jsme samozřejmě znovu potkávali spoustu toulavců s vystouplými žebry a špatnou srstí. Opět jsme krmili a krmili. Nikdy jsem se nedokázali rozloučit hned a snažili se s nimi mazlit co nejdéle. Když vidíte, jak celé dny čekají na jakoukoli lidskou bytost, která jim dá vodu, jídlo a pohlazení, nejde to jinak.
Krajina v okolí kaňonu je v podstatě polopouštní, takže i když teplota přes den vystoupá až přes dvacet stupňů a my pak chodíme v tričku, takhle brzy ráno jsme i přes bundy cítili ostrý a ledový vítr. Vrátili jsme se pak na hlavní cestu a přiblížili se ještě o pár kilometrů blížeji k Turecké hranici, kde na nás, zasazené vysoko ve skalní stěně, čekalo skalní město Vardzia, jedno z neznámějších míst v celé Gruzii.
Město dala vybudovat královna Tamara někdy ve 12. století a původně čítalo až 3.000 obydlí. Celé město je tvořeno přímo do skály vytesanými a vyhloubenými místnostmi, chodbami, arkádami a tunely protkávajících několik pater tohoto komplexu. Po několika zemětřeseních zbylo z města už „jen“ nějakých 750 místností, přesto se jedná o neuvěřitelnou a dechberoucí podívanou.
Vstupné je 15 lari na osobu, parkujete zadarmo. Po úvodním prudším stoupání se dostanete přímo k jeskyním, který si můžete volně procházet. Počítejte tak 3-5 hodin na celý komplex, a stejně asi některé jeho části budete muset obětovat. Schodů je tady celkem dost, ale v místnostech je chládek a na některých místech je k dispozici voda. Trasu si můžete prodloužit nebo zkrátit, jak budete potřebovat a jak moc budete chtít poctivě vymetat všechny místnosti.
Přímo u parkoviště byla toho času jedna otevřená restaurace, která (ač turistická) byla moc dobrá a ceny nebyly nijak výrazně vyšší.
Až budete mít za sebou prohlídku Varzdie, můžete navštívit ještě několik věcí. Okolí je obecně prošpikováno množstvím dalších malých jeskyních útvarů a minikomplexů, takže stačí si jen nějaké vybrat na Google mapách. Určitě si ale při odjezdu z „velké Vardzie“ udělejte malou, asi pětiminutovou, odbočku do Zeda Vardzia, což je malý ale velmi hezký kostel stojící hned vedle funkčních klášterních budov, kam je vstup pochopitelně zakázán.
Pokud si chcete udělat nevšední automobilový zážitek, zamiřte do vesnice Gogasheni, ke které musíte vystoupat ze dna kaňonu až na jeho vrchol. Od Vardzie je to asi jen 11 kilometrů, ale jízda vám zabere určitě dobrých 45 minut. Asfalt je jen asi první kilometr, pak už vás čeká jen prašná stezka plná kamení a děr. Cesta zahryzlá do stěny kaňonu se kroutí a vine jako neskutečně dlouhý had, zatáčky jsou ostré, výhledy zpoza kraje vám svírají žaludek (a půlky) a řidič musí být celou dobu maximálně soustředěný. Cesta je to náročná a asi není úplně pro každého. Zároveň jde ale o fantastický zážitek, kdy pozorujete sluncem zalitou protější skalní stěnu, lidé a stavby se stávají menšími a menšími a klášterní komplex Vardzia máte jako na dlani.
A pak se dokodrcáte až na vrchol, kde se najednou ocitnete na rozlehlé ploché planině, do níž se jako po ráně obří sekerou zakusuje kaňon Mtkvari. Vesnické domky jsou posazené téměř na samotné hraně plošiny a shlížejí do té obrovské hloubky, stejně jako malý romantický kostelík. Na první pohled je zřejmé, že život tady není snadný, mnoho domů je vybydlených a nedostatek čehokoliv je tady téměř hmatatelný. Při průjezdu vesnicí na vás tvrdě dotírají místní psi, kteří hlídají domy svých páníčků, vyhýbáte se hospodářským zvířatům a jen ty lidi tady moc nevidíte. Z absolutního turistického středu do té nejautentičtější reality.
No a po náročném dni jsme logicky zatoužili po troše toho luxusu v podobě sirných lázní. Ty jsou totiž jen kousek od klášterního komplexu. Jen jsme museli slevit z představy o luxusu (to by byla pěkná nuda). A taky o lázních. Tahle Sulfur Bath je totiž esencí gruzínského venkova. A to je přesně podle našeho gusta.
Cedule s nápisem Sulfur Bath vás neomylně navede, kde sjet z hlavní silnice. Dojedete k plechové stodole hned vedle řeky, kde ze země tryská sirný pramen. Na první pohled je vidět, že už tu nějakou dobu stojí, a že má leccos za sebou. Před ní je zaparkované auto, z jehož předního okénka se vykloní hlava muže, který se nám představí jako majitel. Pokud by majitel nebyl přítomen, je na dveřích telefonní číslo, na které když zavoláte, majitel přijede a pustí vás. Díky recenzím tohoto unikátního místa na Googlu víme, že máme počítat se vstupným 10 lari na osobu. Majitel převezme peníze, ukáže na otevřené dveře boudy a domlouvá se s námi, že až budeme chtít skončit, ať jen zabouchneme dveře. Pak odjíždí.
Celé místo bylo neuvěřitelně obouchané, žilo si svým životem, a trocha té plísně na zdech ještě nikdy nikoho nezabila. Lázně se županem si může zaplatit každý, ale pro nás je ta pravá Gruzie tady. V tomhle vidíme to pravé cestovaní. A nekomfortní autentičnost nám z toho dělá ten pravý pocit bohatství a svobody.
Uvnitř té boudy je velký, asi 150 cm hluboký bazén plný horké kouřící vody s charakteristickým sirným pachem, do kterého gumová hadice neustále přivádí čerstvou vodu přímo z pramene. Jako tolikrát v Gruzii, i tohle místo jsme měli zcela pro sebe. Ponořili jsme se do téhle gigantické vany a prostě si to jen užívali. Když nám bylo moc horko, vyšli jsme před stodolu a vystavovali se pomalu chladnoucímu vzduchu, který přicházel spolu se soumrakem.
Dírami ve střeše jsme mohli brzy pozorovat vycházející hvězdy. Díky absenci jakéhokoli světla se celé okolí ponořilo do tmy, pára se valila kolem nás a my jsme postupně umlkali (občas se za tmy ve vodě i hledali nebo strašili), jak jsme propadali jednomu z těch těžko opakovatelných zážitků. Na tenhle zážitek jsem se opravdu hodně těšili a bylo to něco, na co asi nikdy nezapomeneme. Bizár spojený s romantikou, blbnutím, odpočinkem, smíchem, horkou vodou a absencí lidí v rozpadlé boudě kdesi v Gruzii, to bylo prostě skvělý. Přesně pro to cestujeme.
Čekal nás náročný přejezd zpět do Kutaisi, který sliboval opravdu dlouhou cestu, protože jsme museli objíždět zavřený úsek dálnice. Proto jsme si cestu zpestřili návštěvou lázeňského města Bordžomi (Borjomi) a tzv. Katskhi Pillar.
Když pojedete z Vardzie kamkoliv na východ nebo sever, určitě budete projíždět městem Akhaltsikhe. Doporučujeme se v něm zastavit na jídlo v malé zapadlé jídelně pro místní nacházející se za zadní zdí kostela Amaghleba. Jídelna není ani na mapě, ale kvalitou, autenticitou a hlavně cenou budete nadšeni
Město Bordžomi je obklopeno zalesněnými horami na úpatí Malého Kavkazu kousek od známého zimního areálu v Bakuriani. Je posazeno na silných minerálních pramenech, které mu v minulosti umožnily nebývalý rozkvět. Minerální vodu Borjomi dostanete v Gruzii takřka všude a jde o takový malý národní poklad. Jednalo se o nejrozšířenější minerálku v celém Sovětském svazu a dodnes se ve velkých objemech vyváží do bývalých sovětských republik.
Udělali jsme si procházku v Borjomi central parku (vstupné pár lari). Všude jakési dětské atrakce (v listopadu, nebo možná už navždy zavřené), pěkný vodopád, prostě procházka v bizarním, udržovaném parku. Ale aspoň jsme si načerpali spoustu Borjomi přímo ze zdroje.
Podél cest samozřejmě spousta psích tuláků. Naštěstí už jsem byli konečně vybaveni 20 kg pytlem se psím žrádlem, které se v Gruzii shání někdy opravdu těžko, takže jsme mohli rozdávat plnými hrstmi. Doporučujeme pátrat ve velkých městech, ale i tam to může být problém. Prostě jakmile chcete rozdávat granule, neváhejte je koupit při první příležitosti, pak už nemusí být dlouho možnost. Pekárny jsou sice všude, ale co si budeme, granule jsou pro tyhle hladovce to nejlepší.
Za hornickým městem Chiatura (které mimochodem také stojí za povšimnutí pro svou ponurou umouněnou (ne)malebnost) vás po chvilce cedule nasměrují na pýchu celé této části Gruzie - Katskhi Pillar/Column (zkrátka sloup). Jde o několik desítek vysoký kamenný „prst“, na jehož vrcholku sedí malý kostelík, který slouží jako klášter o jednom člověku. Mnich, který jej obývá už od devadesátých let a vše potřebné se mu posílá v proutěném koši pomocí kladky, sestupuje ze svého vyvýšeného obydlí asi jednou až dvakrát týdně po žebříku přidělaném ke skále. Nahoru smí lidé pouze na výslovné pozvání. Dole se nachází malá kaple, hřbitov a obchod se suvenýry. Něco podobného jsme viděli jen na řeckých Meteorách a je to vážně fascinující podívaná.
Za tmy, bouřky a šíleného slejváku jsme dorazili do ubytování Apartment Beso. Majitelka byla velmi ochotná a nabízela všemožné služby a zboží. A je fakt, že její domácí víno bylo jedno z nejlepších.
Pro nás další věc, která je prostě čistou esencí toho, co si představit pod pojmem Gruzie. Dikhaskho sulfur pool nenajdete, pokud o něm nevíte. Žádné cedule, žádné upozornění. Z hlavní cesty tam vede nenápadná nezpevněná cesta „nikam“ plná hlubokých výmolů. Po několika set metrech se před námi otevřel volný prostor meandru řeky Rioni, kde parkovalo pár obytňáků a kousek od nich už jsme viděli útvar tvořený třemi bazénky a z jehož středu vede hadice zásobující je horkou sirnou vodou.
Zrovna bylo docela pošmourno a lehce poprchávalo, takže nám tyhle přírodní sirné lázně úžasně zahřály a uvolnily. Je to vážně parádní zážitek, nechat tělo spočinout v horké vodě pod otevřeným nebem. V nějaké evropské zemi by z tohohle místa byla prvotřídní atrakce. Tady to nikomu nepatří, tudíž ani neplatíte žádné vstupné a fronty tady taky nečekejte.
Dikhaskho sulfur pool je asi hodinu jihovýchodně z Kutaisi, takže to můžete spojit s cestou do Zugdidi, Mestie, Poti nebo Batumi. Vždy se bude jednat jen o menší zajížďku.
Čekal nás dlouhý a náročný přejezd. Z Dikhaskha je to do Mestie sice jen něco přes 200 kilometrů, ale cesta zabere kolem pěti hodin. A když se navíc neustále zastavujete u psích tuláků, abyste je alespoň trochu nakrmili, je to ještě delší. A že jich po cestě zase bylo.
Bylo zvláštní projíždět skrze Zugdidi, když kousek odtud už na nás čekala naše Gruzínka. Ale věděli jsme, že za pár dní už bude s námi, a že tenhle výlet do vysoko položených vesnic v mohutných stěnách Kavkazu by s ní nebyl možný.
Zatímco cesta do Zugdidi byla celkem nuda, kousek za ním už jsme začali stoupat horskými serpentinami. Jízda nebyla, díky kvalitní nové silnici, takovým dobrodružstvím jako v jiných částech Kavkazu. Přeci jen je znát, že Horní Svanetie, do níž jsme mířili, patří k těm turisticky navštěvovanějším místům. To ale samozřejmě neznamená, že by cesta nevyžadovala vaši plnou pozornost. Silnice je lemována hlubokými srázy, střídají se pasáže dobrého a rozbitého asfaltu, a v některých místech (kde podle pásek a cedulí evidentně probíhají opravy) chybí asfalt i svodidla úplně. Na mnoha místech se po silnici povalují i spadané kameny.
Nastoupanými metry se krajina dramaticky měnila, až nás ze všech stran začaly obklopovat čtyřtisícovky s celoročně zasněženými vrcholky. Do Mestie jsme dorazili pozdě odpoledne. Celý region Horní Svanetie je proslavený charakteristickými obranými věžemi, kam se dřívější obyvatelé uchylovali ze svých domovů v případě ohrožení, a právě v Mestii jich je asi nejvíce. Když se pak den chýlí ke konci a zapadající slunce vykresluje siluety věží na pozadí krásného zasněženého vrcholu, je to vážně neskutečný pohled.
Naše první cesta ale vedla do místní nemocnice, protože jeden příliš horlivý hladový psí kamarád si omylem spletl Matyho ruku se žrádlem. A jelikož v Gruzii stále není vymýcená vzteklina a pejsek neměl ani žádné označení na uchu, bylo jasné, že Maty bude muset pro jistotu dostat očkování proti vzteklině. Nemocnici tam mají malou a nikdo tam nemluví anglicky, ale velmi rychle pochopili o co jde. Dělají to tady evidentně často.
Vlastně nakonec Matyášovi všichni závidíme, protože cena za vakcínu byla mnohem menší než u nás. No, on by to měl mít vlastně díky cestovnímu pojištění úplně zadarmo, ale díky malému nedopatření na naší straně byli bratři nakonec celou dobu nepojištění. To jsme zjistili po příletu, když jsme pojišťovně s úsměvem předávali faktury a ona nám je s ještě větším úsměvem neproplacené vrátila zpět se slovy: "Tak, bohužel." Taky máte před očima toho štěstím se tetelícího pojišťováka? Zbývající dávky, co dostal v České Republice po příletu, pokryla jeho zdravotní pojišťovna. Takže měl vlastně štěstí :D . No, a jestli nás ostatní při příští návštěvě Gruzie náhodou všechny pokouše pes, a náhodou tam budeme muset započít sérii očkování, tak se nedalo nic dělat, pojišťovno. Prostě náhoda.
Pak už jsme se přemístili do našeho ubytování Data Guesthouse, které bez výhrady doporučujeme. Za dvě noci pro čtyři jsme platili necelých devět set korun a ještě jsme dostali domácí čaču na uvítanou (popravdě, byla to celá láhev, takže jsme si po česku trošku odlili domů pro rodinu, koštli a paní majitelce tam pořád ještě dost nechali). Pokoj byl vyloženě luxusní a paní hostitelka strašně milá. Rádi jsme si u ní připlatili snídani za 50 lari pro všechny a dobře jsme udělali. Snídaně byla nejlepší co jsme v Gruzii měli, výhled na hory pří ní byl dokonalý a usměvavá a ochotná majitelka to jen umocňovala. Tam se určitě chceme vrátit.
Mestie je připravená na velké množství turistů, ale v listopadu je to tu celkem opuštěné. Je tady ale spousta restaurací, z nichž můžeme doporučit Qoruldi, což je maličká rodinná jídelna, kde mají skvělá lokální jídla za super ceny. V té chvíli jsem byli jediní hosté a péče paní majitelky a její matky byla dechberoucí. Vše nám připravili čerstvé a neskutečně dobré. Několikrát se ujišťovaly, jestli jsme spokojení a jejich blažený a šťastný výraz po tom, co jsme jim to vše vychválili, jsme dlouho u nikoho neviděli. Velmi dobrá byla také restaurace Vichnashi.
Abychom si dosyta užili nádhernou okolní přírodu a zároveň poznali autentický život v horách, vyrazili jsme na túru po okolních vesničkách. Jsou rozházené po svazích jako krabičky od sirek, k nebi trčí jejich obranné věže a je v podstatě jedno, které si pro svou návštěvu vyberete. My se vydali z vesničky Artskheli dál do svahu přes Mulakhi, Lakhiri a Cholashi.
Trasa to nebyla ani dlouhá ani náročná a my si vychutnávali každý její okamžik. Obloha byla azurově modrá a slunce se opíralo do nádherné špičky téměř 5 tisíc metrů vysoké hory Tetnuldi, která na nás celý den shlížela. Nedrželi jsme se moc vyježděných cest, ale chodili spíše po cestičkách, brodili přes potok a vraceli se přes pastvinu plnou krav. Překrásný kousek světa.
Je ale opravdu těžké si představit zdejší život v krutých zimách, kdy napadne i několik metrů sněhu a spojení se světem je takřka nulové. Vskutku drsný kraj.
Vážně jen neradi jsme se loučili s Horní Svanetií. Mnozí ji označují za jedno z nejkrásnějších míst celé Gruzie a my jim musíme dát za pravdu. Po cestě do Zugdidi jsme ale měli jeden speciální úkol. Při cestě do Mestie jsme totiž v jedné zatáčce potkali psa s vážně zraněnou nohou. Spojili jsme se s Mariam a ta nás poprosila, abychom se ho při zpáteční cestě pokusili najít a přivezli ho do Zugdidi. Neléčená noha by se totiž mohla zanítit a pes by v horách zemřel. Pokud tam spolu s ním bude znovu i fenka se štěnětem jako minule, máme je vzít také, aby je mohla vykastrovat.
Plni napětí jsme se nesčetnými serpentinami linuli k místu, kde jsme je před pár dny krmili. Když jsme ale ve stejné zatáčce zaparkovali teď, ani jeden z nich tam nebyl. Takový konec příběhu bychom si nepřáli. Začali jsme pískat, volat a chrastit a za chvilku už zpoza náspu radostně vynořili všichni tři! Nakrmili jsme je a přeházeli bordel v autě tak, aby se k nám všichni vešli. Fenka se štěnětem do kufru, poraněný kříženec huskyho pěkně mezi nohy spolujezdce.
Je neuvěřitelné, jak jsou tihle psí tuláci klidní. Ačkoliv žijí celý svůj život venku, bez příkazů lidí a na vlastní pěst, tak se námi nechali bez problémů naložit do auta, kde vůbec nevyváděli ba naopak, byli celé dvě hodiny jízdy naprosto v klidu. Neuvěřitelné.
Dojeli jsme k Larise, pěstounce naší Gruzíny. Neskutečně dojatí, že je naše téměř šestiměsíční čekání u konce, jsme si ji roztřeseně převzali (ne, nepamatovala si nás), přičemž jsme Larisu zahrnuli drobnými dárky a obřími díky. Zároveň jsme ji do péče odevzdali naše tři nové psí přátele (mimochodem v době, kdy tenhle cestopis píšeme už je kříženec huskyho po operaci a nepoznali byste na jeho noze, že byla někdy tak ošklivě zraněná. Momentálně je stále v péči pěstouna a je nabízen k adopci, stejně jako fenka. Štěňátko, ze kterého vyrostla překrásná psí slečna, se připravuje na převoz k adopci do Velké Británie).
A tak už jsme cestovali v pěti. Gruzína od doby, co jsme ji nechali u pěstouna vyrostla z malého štěňátka do pořádného psa, ale pořád se hezky vešla do prostoru pro nohy spolujezdce a cestování pro ni nepředstavovalo žádný problém.
Tak jsme zamířili na západ ke břehům Černého moře. Jasně, v listopadu už to není úplně dovolenková destinace, ale jsme přece Středoevropani. Nevidět moře, když k tomu máme příležitost, je pro vnitrozemce neodpustitelný hřích. Nejvíc možností ubytování se psem v tomto ročním čase nabízelo letovisko Ureki. Nakonec jsme vybrali apartmán Aparthotel Family za 500 Kč pro nás všechny.
V létě se jedná o rušné místo plné dovolenkujících Gruzínů, ale v listopadu to připomíná spíše Pripjať u Černobylu nebo New York ve filmu Já, legenda. Město je totiž neuvěřitelně tiché a vylidněné, obchody zavřené. Jen vy, šumění vln a banda pouliční psích tuláků. Písek tady má zvláštní černou barvu a moře je v listopadu o něco teplejší než vzduch, takže pokud jste trochu otužilejší, můžete si užít koupačku tak jako my, přičemž z pláže vám bude fandit velká banda psích parťáků.
Blížil se čas odjezdu. Přesunuli jsme se zpět do Kutaisi, odkud měla druhý den větší část naší výpravy odletět do Polska. Zbývalo narvat veškerý volný prostor v batozích gruzínským proviantem. Naše rodina je početná a gruzínské speciality jsme si vážně zamilovali, takže jsme se rozhodli do toho šlápnout - 70 čurčel, 8 kilo domácího sýra, nespočet pytlíků s kořením, kilo místního ovoce feijoa a pár místních chlebů. Na to, že odbavené zavazadlo měl jen jeden z nás to byl slušný počin.
Bohužel se nám ale svými nákupy povedlo znesvářit dva místní trhovce. Jelikož na východních bazarech a trzích nabízejí prodejci v podstatě stejné zboží za více méně totožnou cenu, nakupujeme většinou po menších dávkách u více trhovců. Tu pět čurčel u jednoho a pak pět čurčel u jeho souseda, aby mu to nebylo líto. Nicméně zatímco jsme u jednoho platili za pár čurčel, obrátil se na nás vedlejší prodavač s nižší cenovou nabídkou, což se nám pochopitelně líbilo, protože do té doby nám všichni říkali stejnou cenu. Takže jsme začali vypočítávat kolik jakých čurčel chceme (liší se hlavně podle toho, ve šťávě z jakého ovoce se ořechy máčí). Ale s každou další položkou náš prvotní prodejce rudnul a rysy mu tuhly.
Po chvíli začal svého soka napadat slovně, pak ho zkusil udeřit. Začali se sbíhat ostatní stánkaři a v tu chvíli bylo jasné, že spor přerůstá do vášnivé debaty o etice, kooexistenci a spravedlnosti v rámci vnitrostátního obchodu. Tomu, co po sobě křičeli, jsme sice nerozuměli, ale intonaci a gesta jsme rozeznali bezpečně, takže jsme začali bezděčně couvat a čistit prostor mezi zainteresovanými a stále početnějšími stranami. No a pak se do sebe pustili. Pěsti lítaly, lahve se rozbíjeli, oblečení se trhalo. Vytvořilo se klubko Gruzínů, v němž bylo zatěžko určit, komu patří který úd.
Inu, jiný kraj…Nicméně nám došlo, že tady se vytoužených čurčel už asi nedočkáme a po anglicku jsme se vytratili do jiné, méně rušné části tržiště.
Na letišti v Kutaisi jsme se museli rozdělit. Zatímco Kačka s Matym a Honzíkem odletěla do Polska, David pokračoval s Gruzínou do Tbilisi, odkud odlétal druhý den ráno. Společně jsme se pak měli sejít na letišti ve Varšavě.
Cesta do Tbilisi zabrala po dálnici něco přes tři hodiny a spoustu času pak vezme samotná doprava ve Tbilisi. Hlavní město je totiž úzkou nudlí sevřenou ze západu a východu vysokými kopci, takže veškerá doprava je svedena do pár hlavních silnic, kde se tvoří dlouhé kolony. Řízení navíc vyžaduje maximální pozornost, protože gruzínští řidiči si ze třech pruhů hravě vytvoří pruhů pět, aby se snáze dostali tam, kam potřebují.
Bylo potřeba se ještě sejít s Mariam, u níž jsme měli všechny nutné papíry pro transport Grůzy, včetně cestovní přepravky. Bylo to moc příjemné setkání, při němž se člověk dozvěděl další detaily ohledně situace s toulavými psy, zakončené v nádherné tradiční restauraci, kde Mariam objednala snad všechna typická gruzínská jídla.
Na letišti proběhlo vše naprosto v pořádku, Mariam vše připravila skutečně bezchybně. A my si tak se slzami v očích mohli ve Varšavě padnout do náručí. Sice ještě daleko od domova, ale už v Evropské unii, což znamenalo, že naše mise dopadla úspěšně. Šest měsíců čekání a strachování, aby vše dobře dopadlo, bylo u konce. Zároveň jsme Gruzii, tu nádhernou zemi plnou kontrastů, poznali zase o něco lépe. Viděli další úžasná místa, na která se ve vzpomínkách můžeme vracet s širokým úsměvem na tváři. Dozvěděli se spoustu nových informací a zajímavostí. Navíc jsme ty zážitky mohli sdílet s našima bráchama, což mělo další úžasný rozměr. Spousta smíchu, souznění a zajímavého povídání. Prostě výlet, který se fakt hodně povedl.
Po návratu domů nám bylo jasné, že tohle není konec. Nemohli jsme se jen tak vrátit domů s novým mazlíčkem a jen si povzdechnout, jak to mají ti psí tuláci a jejich dobrovolní zachránci v té Gruzii těžké. Bylo jasné, že musíme nějak pomoct. Byť se nám mezi kamarády a rodinou podařilo vybrat něco přes dvacet tisíc, které jsme předali Mariam a její organizaci Zero strays Georgia, cítili jsme, že to chce něco víc, než jednorázovou pomoc a pak sbohem. Vždyť přece pocházíme ze země, kde má polovina domácností nějakého domácího mazlíčka, a kde je víc milovníků psů, než kdekoliv na světě.
Osud tomu dal, že něco velmi podobného prožila v Gruzii i Jitka, dívka bydlící jen pár kilometrů od nás. Bohužel, její příběh nedopadl šťastně a jí nalezené zbídačené štěňátko se z toho už nedokázalo dostat. Sama pak uspořádala sbírku skrze platformu Znesnáze21, kdy se ji podařilo vybrat úžasných 60 000 Kč.
Společně teď zakládáme českou organizaci na pomoc toulavým psům z Gruzie, kdy chceme pomáhat českým turistům v Gruzii, kteří se ocitnou ve stejně složité situaci jako my; pořádat sbírky, zpostředkovávat adopce z Gruzie sem k nám do Evropy, shánět materiální pomoc a jezdit pravidelně dobrovolničit přímo na místo. Tak nám držte palce.
