Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Jestli si myslíte, že evropská země vzdálená jen nějakých tisíc kilometrů se v dnešních časech nemůže od té naší příliš lišit, Rumunsko vás vyvede z omylu. O bizárky tu není nouze. Vlastně je jich tu vážně hodně. A to je přesně něco pro nás. Doufáme, že vám tenhle cestopis o místech v Transylvánii a v Banátu pomůže vybrat ideální místa pro vaší cestu.
Byl květen 2022. Věděli jsme, že na podzim nás čeká cesta do Íránu, ale to bylo k uzoufání daleko a my strašně potřebovali vypadnout. Ale kam takhle narychlo? Chtěli jsme do přírody, pryč od lidí a měst. Aby se tam dalo dojet autem, protože jsme v něm chtěli i spát a být svými vlastními pány, nejlépe daleko od civilizace. Aby jsme nemuseli moc plánovat a moc to nestálo. Volba padla na Rumunsko, které jsme už měli docela dlouho v podvědomí.
Je to východní země, takže o různé divnoty mělo být postaráno. Karpatský oblouk zaručoval nádherné hory. Prostředí tajuplné Transylvánie se všemi jejími pověstmi lákalo samo o sobě. Nádherné hrady, skanzeny (byť Rumunsko je samo o sobě tak trochu jeden velký skanzen) a úchvatná příroda. Termín první poloviny června sliboval málo turistů a cesta vedla přes Maďarsko, kterém nám překvapivě dlouhou dobu unikalo. Všechno do sebe krásně zapadlo.
Chtěli jsme spát hlavně v autě, být co nejvíc na samotě, v přírodě. Věděli jsme taky, že bychom rádi udělali pěknou túru v horách s přespáním na hřebeni. Takže jsme tomu museli uzpůsobit výbavu - věci na kempování, barel na vodu, vařič atd. Zkontrolovali jsme auto, koupili papírovou mapu Rumunska kdyby nebyl signál (a hlavně proto, že to tak máme nejradši), nabili foťák, drona, gopro, powerbanky a vyrazili.
Nejlepší cesta do Rumunska vedla přes Maďarsko, čehož jsme chtěli využít. S ohledem na náš plán vyhnout se velkým a přelidněným městům jsme oželeli Budapešť a vymysleli jsme si jiné zastávky - Szentendre a Tokaj při cestě do Rumunska, Segedín (Szeged) při cestě domů. Maďarsko je každopádně pro našince fajn destinace - ceny jsou nižší než u nás, lidi jsou milí a dálnice a silnice jsou v perfektním stavu. Výborná infrastruktura je shodou okolností takový společný rys pro všechny polototalitní a totalitní režimy v zemích, které jsme navštívili. Maďarská dálniční známka je elektronická. No a pak ta maďarština! Ta sama o sobě stačila k tomu, abychom se pořád tlemili.
Místům navštíveným v Maďarsku jsme věnovali samostatný cestopis Maďarsko.
Rumunsko nás nepřivítalo zrovna tím nejlepším, co má. První vesnice za hranicemi vypadala jako Bruntál před rekultivací (znalci sitcomu Comeback vědí), na cestě bylo víc povozů než aut a silnice byly jako ementál. Trochu jsme se obávali, jak to bude vypadat dál. Ale naše rozpaky se brzy rozplynuly. Silnice se zlepšovaly, vesničky začaly být jak z pohlednic a krajina za chvíli začala připomínat padesát odstínů zeleně.
Nezapomeňte se co nejdřív zastavit na benzínce pro rumunskou dálniční známku (potřebujete jí i pro okresní silnice). A jestli potřebujete doplnit zásoby, supermarkety nabízí místní výrobky, takže si určitě kupte spoustu jejich sýrů. Jsou výborný a za skvělý ceny. Jestli narazíte na stánky u silnice, budete mít šanci koupit sýry přímo od výrobců.
Naší první rumunskou zastávkou bylo město Turda v centrální části země poblíž většího města Kluž. Naším cílem byl bývalý solný důl Salina Turda. V duchu rumunských bizarností byl tento velkolepý podzemní prostor využitý pro vybudování zábavního parku. Ruské kolo, lodičky na důlním jezírku, řetízkový kolotoč a mnoho dalšího uvnitř gigantického skalního dómů se stěnami pokrytými vrstvou soli? Tak to je vážně něco pro sběratele podivností, jako jsme my dva. A nutno přiznat, že vizuální zážitek je to vážně parádní a atmosféra se jen těžko k něčemu přirovnává. Byla to v rámci naší cesty výjimečně turistická záležitost (lidí tam bylo docela dost), a na rumunské poměry tam bylo i vysoké vstupné, ale stálo to za to.
Potom jsme zamířili na náměstí na oběd a po něm vyrazili na první nocleh v Rumunsku. V aplikaci Park4night jsme si vyhlédli flek u vesnice Orosia, která leží u silnice z Turdy do Targu Mures. Jeli jsme tam asi 50 minut. Místo leží u fotbalového hřiště (honosný název pro louku se zrezlými brankami) nedaleko hřbitova. Je to trochu na kopci, takže výhled na západ slunce byl prvotřídní. Sem tam projel okolo místní na kole nebo pěšmo, a vzájemně jsme na sebe křikli „salut“, usmáli se a hotovo.
Po přespání jsme vyjeli směr Segešvár, což je historické město v samém srdci Transylvánie. Měl se tady údajně narodit kníže Vlad III. neboli Drákula a centrum města je vyhlášenou památkou UNESCO. A skutečně se jedná o nejhezčí město, které jsme v Rumunsku viděli. Staré udržované budovy s nápisy na průčelí, úzké uličky, kočičí hlavy. Jasně, centrum bylo opět trochu zalidněnější, ale dalo se. Obchody se suvenýry se hemží vším možným s tématikou Drákuly, přičemž některé věci jsou tak kýčový, až jsou fakt vtipný (viz náš hrníček na fotce níže). Procházeli jsme se kolem hradeb, navštívili krásný hřbitov a dali si kafe v jednom ze stylových bister, kterých tam bylo požehnaně. Vážně hezky strávených pár hodin.
Tři čtvrtě hodiny od Segešváru směrem na Brašov leží malá vesnička Viscri. Zkuste jí neminout. Je to totiž živoucí skanzen, kde se najednou ocitnete v daleké minulosti. Jedná se o krásnou ukázku, jak se dá zkombinovat turismus s tradičním způsobem života, aniž by z toho vzniklo nevkusné pokrytecké divadlo pro zahraniční návštěvníky.
Místní udržují staré domy ve skvělém stavu, hlavní ulice září všemi barvami, cesta je vydlážděna kameny. Financují to za pomoci evropských fondů a prodeje rukodělných výrobků, zejména z ovčí vlny. Celé to kdysi začalo prodejem domácích ponožek, které tam můžete koupit ve dvorech některých domů a podpořit tím místní. A můžeme vám zaručit, že vážně hřejí.
No a na trochu vyvýšeném místě na kraji vesnice je usazen úchvatný opevněný kostel. Opevněné kostely jsou specialitou Transylvánie (nebo Sedmihradska, chcete-li), vždyť jsou také zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. A jedním z nich je ve Viscri. Jelikož se v minulosti jednalo o oblast, kterou často svými nájezdy ohrožovali Tataři a Osmanská říše, opevňovali místní kostely jako poslední možné útočiště. Vstupné do kostela je velmi levné.
Z Viscri jsme jeli něco přes hodinu do Brašova, čistě na přespání. Další den jsme totiž měli v plánu vyrazit do pohoří Ciucas. Ubytovali jsme se v penzionu Casa Samurai za nějakých 550,-Kč pro dva, a bylo to v pohodě. Perfektně jsme se navečeřeli v blízké restauraci Ceasu Rau, kde byly obrovské porce za dobrou cenu.
Když jsme se rozhodli jet do Rumunska, bylo hned jasné, že si uděláme nějaký trek v Karpatech. Stačilo si jen vybrat to správné pohoří. Volba padla na Ciucas. Vápencovo-slepencové útvary v kombinaci se zářivě zelenými zatravněnými vrcholy nás z fotek nadchly.
Vyrazili jsme z parkoviště u Cabana (chata) Muntele Rosu, což je necelou hodinu od Brašova. I když celý okruh nemá moc kilometrů, rozhodli jsme se přespat na hřebeni a nikam nespěchat. Začali jsme šlapat po červené k vrcholu La Rascruce (1.805 metrů n. m.). Tady si dovolíme malé zastavení. Jelikož se naše fyzičky značně liší, máme i jiný názor na náročnost naší trasy.
David:Úvodní stoupání bylo s ohledem na váhu batohu a prudký sklon docela náročnější, ale nebylo bůhví jak dlouhé. Jakmile jsme se vydrápali nahoru, bylo to pohoda. Přišlo mi, že Kačka není úplně v pohodě, moc během výstupu na hřeben nemluvila a vrhala na mě takový zvláštní pohledy, jako že jsem jí s tím výletem podvedl.
Kačka:Kopec to byl brutální. David mě s tím výletem pěkně podvedl. Pořád říkal, že to úvodní stoupání nebude žádná vražda, i když mi bylo divný, že mi nechtěl ukázat vrstevnice. O každém horizontu tvrdil, že už je to vrchol. Těch horizontů bylo asi pět.
V průměru jsme se pohybovali ve výšce kolem 1.700 metrů n.m., takže i v červnu tam dokázal fičet pěkně studený vítr. Svahy byly ale hustě pokryté horskými květy, a když vykouklo slunce, bylo to jako z pohádky. Člověk je až pohnutý před tou nádherou, a tak trochu možná pochopí, jak je vlastně malý.
V Cabana Ciucas jsme si dali něco k snědku, minuli velké stádo ovcí a našli si krásného fleka pro postavení stanu kousek nad cestou s výhledem dolů z hor na jedné straně a vrcholem Ciucasem na druhé. Noc byla docela slušně studená (David: Uprostřed noci mě chtěla moje milovaná žena obrat o mikinu a tepláky, což jsem jí s omluvným úsměvem zdvořile odmítl. Kačka: Řekl mi, že jsem se posrala, a že mi je rozhodně nedá.).
Druhý den jsme procházeli kolem těch úžasných skalních útvarů a bylo to vážně něco. Počasí přálo, sluníčko pralo, a my si přáli, abychom se tam mohli procházet napořád. Nicméně bylo potřeba jet dál a začali jsme sestupovat. Když jsme se po pár hodinách dostali až dolů, vedla cesta několik kilometrů po silnici. No a najednou na nás začali řidiči troubit, přibržďovat u nás a něco na nás rumunsky volat, ačkoliv jsme se pohybovali lesem a na silnici jsme nepřekáželi. Až asi pátý řidič hulákal slovo, kterému jsme porozuměli - ursus. Medvěd! Řidič ukazoval rukou dolů po cestě. Takže bylo jasné, že dál na nás čeká rumunský medvěd hnědý, jehož populace je právě v této zemi nejhustější v Evropě. Sice jsme o setkání s medvědem stáli, ale zase nejsme blázni. Začali jsme stopovat a za chvíli nás jeden fajn místní nabral a kousek nás popovezl. Medvěda jsme už nezastihli, takže jsme vylezli poslední kopec k parkovišti a vyrazili směrem do naší další destinace, do Busteni pod pohořím Bucegi.
Busteni je v Rumunsku docela známé lyžařské středisko. Na začátku června to bylo mrtvé městečko. Tím lépe pro nás, samozřejmě. Ubytovali jsme se v Casa Minerva za nějakých 600,-Kč pro dva a byli jsme tam úplně sami. K večeru byl ve městě pomalu problém najít otevřenou restauraci. Zapadli jsme do Casa Magica, což byla dobrá volba, protože jídlo bylo výborné.
Ráno jsme vyrazili k lanovce Telecabine Busteni. Připravte se na to, že tady necháte hodně peněz. Byl to náš největší náklad za celou cestu Rumunskem, protože zpáteční lístek na vrchol Babel a zpět vyjde na 190 Lei pro jednoho (přes 800,-Kč). Jasně, dá se jít i pěšky, ale na zdolání převýšení přes 1.300 metrů jsme zkrátka v našem programu čas neměli, protože výstup by nám zabral asi čtyři hodiny. Takhle jsme sice neušetřili peníze, ale ušetřili jsme čas, který jsme nahoře plně využili.
Po výlezu z lanovky ve stanici Babel jsme se ocitli na náhorní plošině přes níž se převalovaly cáry mraků. Ve chvílích, kdy se protrhaly, naskytly se nám úžasné výhledy do údolí. Celou dobu jsme se pohybovali v nadmořských výškách přes 2.200 metrů n.m., takže ve stinných zákrytech stále ležely velké plochy sněhu, hned vedle úžasně barevných horských květin. Prochodili jsme tam spoustu kilometrů a rozhodně je to místo, které doporučujeme navštívit.
Svezli jsme se lanovkou zase zpátky k autu a vyrazili do vedlejší vesnice jménem Sinaia. Je to vesnice velmi podobná Busteni, a taky odtud vyjíždí lanovka do Bucegi. Liší se v tom, že tady můžete najít architektonický skvost Karpat - asi nejznámější stavbu Rumunska v podobě zámku Peles. Byl vystavěn jako letní sídlo rumunských králů, takže je opravdu reprezentativní a majestátní. Prohlídku už jsme nestihli, ale procházka kolem byla taky krásná. Kousek od něj stojí ještě menší zámek Pelisor.
Naše další cesta vedla do vesnice Bran, kde jsme měli domluvené ubytování.
Bran nabízí jednu hlavní atrakci, rumunskou národní památku, hrad Bran. Ten inspiroval Brama Stokera natolik, že se stal předobrazem Drákulova sídla. Tím pádem je stavba nerozlučně a mylně spjatá s Vladem III. Napichovačem. Jedná se o jedno z nejnavštěvovanějších míst v Rumunsku, takže v sezóně bychom se mu (a tisícům návštěvníkům) určitě vyhnuli, nicméně na začátku června tam bylo lidí poskrovnu, a tak jsme toho využili. Ubytovali jsme se v penzionku Silver Tree na kraji města, asi dva kilometry od centra za 700,-Kč pro dva, a neudělali jsme chybu. Koupelna je tam sice sdílená, ale jelikož jsme byli v celém ubytování sami, tak to byla pohoda.
Ráno jsme vyrazili na hrad. Vede k němu ulička tvořená ze stánků se suvenýry, prodejců domácích sýrů a různým občerstvením. Koupili jsme tam asi úplně nejlepší brynzu v našem životě, takže i na těch hodně zprofanovaných místech je možné najít místní skvosty. Vstupné do hradu stojí 60 lei (cca 250,-Kč) a procházíte si ho sami. Nutno říct, že hrad je z venku velmi impozantní a fotogenický, uvnitř naopak útulný a prostý. Zároveň tady na vás skutečně dýchne atmosféra Transylvánie. Pokud tedy budete mít čas a budete v Rumunsku mimo turistickou sezónu, nenechte si prohlídku Branu ujít.
Z Branu jsme se přemístili na okraj města Zarnesti do Libearty bear sanctuary. Jedná se o úžasnou organizaci, která se už od roku 2005 stará o medvědy hnědé. Ti byli nejčastěji získáni právní cestou ze soukromých rukou, kde byli týráni a chováni v krutých podmínkách, nebo se jedná o opuštěná mláďata, která by jinak bez matky nepřežila. Momentálně tam žije přes 100 jedinců na 69 hektarech lesa, který alespoň částečně simuluje jejich přirozené prostředí. Pořádají komentované prohlídky, musíte se ale objednat předem! Je to vážně skvělá společnost s obdivuhodným posláním a velkým nasazením. Pokud budete mít cestu, utraťte tady svoje peníze, a ke spoustě informací získáte navíc kladné body do své karmy, protože pomůžete dobré věci.
Po přibližně tříhodinové jízdě jsme se dostali k Sibiu. Opět jsme měli chuť na nějaký přírodní nocleh, tak jsme si v Park4night vybrali flek severně od Sibiu. Byla to krásná louka na kopci nad vesnicí s výhledem do krajiny. V jednu chvíli přes nás prošlo stádo krav i s celou rodinou usměvavých pasáčků, u kterých jsme se ujistili, že tam nikomu nebudeme vadit. Západ slunce byl velkolepý a my si opět blahopřáli, že jsme si vybrali dobře.
Ráno jsme přes město vyrazili na jeho jižní okraj, kde se nacházelo to, proč jsme do Sibiu primárně jeli (s veškerým respektem k historickému centru města) - skanzen ASTRA. Jedná se o nejdůležitější etnografickou památku Rumunska, a musí ji vidět každý, kdo miluje historii, nebo chce nasát původní atmosféru staré Transylvánie. My zkrátka skanzeny milujeme, a tenhle je opravdu výjimečný. Jeden z nejhezčích v jakém jsme kdy byli.
Ze Sibiu už je to jen kousek ke slavné silnici 67C, známější pod jménem Transalpina. Je to jedna z nejkrásnějších silnic v Evropě (ne co do povrchu, ale co do krajiny, kterou se vine). Začíná v nadmořské výšce kolem 400 metrů n.m. a škrábe se až do Pasul Urdele ve výšce téměř 2.200 metrů n.m., a my jí využili pro přejezd z Transylvánie do Banátu. A jedná se rozhodně o jeden z vrcholných zážitků, které Rumunsko může nabídnout! Od podzimu do jara je zavřená a oficiálně se otevírá až začátkem června. Dle jména možná ještě slavnější silnice Transfagarasan (Transfagaraš) otevírá až na začátku července, takže jsme se mezi nimi nemuseli rozhodovat. Každopádně Transalpina bude vždy klidnější a méně frekventovaná z těch dvou.
Ve spodní části se můžete posilnit langošem nebo trdelníkem, třeba u jezera Oasa. Ze skanzenu jsme jeli asi 4 hodiny a nakonec jsme zakempovali asi půl hodiny pod nejvyšším bodem Transaplipny, kterým je Varful Urdele. Tam se pak dá druhý den nasnídat, a my si tam koupili super bačkory z ovčí vlny.
Každopádně celá cesta je úžasným zážitkem. Jezera, výhledy do údolí, obrovská stáda ovcí. Transalpina se vám rozhodně vryje do paměti. Nabízí spoustu vhodných míst k přespání a byl by hřích toho nevyužít. A ohýnek v opuštěných horách ve výšce skoro dvou kilometrů nad mořem, to byla vážně už jen pomyslná třešnička na dortu. Zkrátka pokud můžete, tomuhle fantastickému přejezdu se nevyhněte.
Pokud budete mířit z Transalpiny do rumunského Banátu tak jako my, cesta vás zavede na jedno hodně podivné místo. My už prolezli docela hodně bizarních míst, ale Baile Herculane dostali i nás. Jde o lázně využívané už starověkými Římany a největšího věhlasu dosáhli za Habsburské monarchie, kdy se sem jezdili osvěžovat i členové královské rodiny. To zní docela dobře, ne?
Pak se ale k dílu dostali rumunští komunističtí soudruzi, a to se teprve začali dít věci! Na tohle místo by se měla posílat školní mládež, aby pochopila, co to znamenal ten reálný socialismus. Panelová bytovka vedle secesního nádraží? Monstrózní papalášský hotel vedle paláce z 19. století? Žádný problém. Poslední ránu městu zasadila privatizace, kdy se přestalo udržovat vše a všude. Rozdrolený beton na lávce, chybějící zábradlí, padající zdi. Zkrátka zážitek jako z postapokalyptického filmu. A korunu tomu dávají rumunští turisté převážně důchodového věku, nahřívající svá těla v termálních jezírkách. Kdo nezažije, neuvěří. Nicméně pokud jste podobného naturelu jako my, tak budete nadšení a šťastní.
My jsme ve městě nečekaně strávili asi 2 hodiny, i když jsme mysleli, že si jen uděláme krátkou procházku, ale nakonec jsem litovali, že se nemůžeme zdržet déle, protože když chodíte s otevřenou pusou nad všemi bizarnostmi, tak chodíte pomalu a chcete vidět každé zákoutí. Dost času zabere i neustálé zastavování nad čímkoliv a debatování o tom, jak to není možný a co to může být, co to mohlo být, k čemu to mohlo sloužit a proč to proboha tady postavili…
Sem se určitě chceme vrátit, ta atmosféra bizáru, smíchu a ukroucených hlav je prostě suprová. Chvíli jsme se zkoušeli hecnout, že se připojíme k lázeňským švihákům do nějakého bazénku. Nakonec jsme to vzdali s příslibem, že při příští návštěvě už tam s nimi určitě hupsneme.
Co jsme na naší cestě navštívit prostě museli, byly české vesnice v rumunském Banátu. Jsou pozůstatkem z první poloviny 19. století, kdy do této málo zalidněné oblasti přišli kolonisté z našich luhů a hájů. Přinesli si s sebou svůj jazyk, kroje a zvyky. A mimo svět velkoměst, ukrytí v nádherné přírodě, si to vše zachovali dodnes. Pro našince je velký zážitek slyšet tisíc kilometrů od vlasti češtinu z úst lidí, kteří mnohdy Českou republiku vůbec nenavštívili.
Zamířili jsme do té nejvýše položené. Ve výšce nad 700 metrů n.m., daleko od okolních vesnic, leží izolovaná vesnice Rovensko. V místní hospodě a obchodu v jednom jsme sehnali ubytování u Mojžíšů asi za 1.200,-Kč pro dva za noc s polopenzí. To znamená s úžasnými autentickými jídly z pece a domácími sýry a buchtami k snídani.
Rovensko je jedno z nejromantičtějších míst, kde jsme kdy byli. Zpomalili jsme, procházeli se, užívali si ticho a přírodu okolo. Západy slunce, rozkvetlé louky, všude kravky a kupky sena. Kýč jak bič. Ale pohádkový. A v celém Rovensku jsme v ten čas byli jediní turisté.
Po skvělých dnech strávených v Rovensku jsme se přesunuli do další neskutečně malebné vesnice jménem Gerník. Počítejte, že přesuny v rumunském Banátu jsou celkem náročné. Ne všude je asfalt, občas jedete po prašné polní nebo lesní cestě. A když začne pršet, začíná to být teprve zajímavé. Ale jen to dokresluje to úžasné genius loci.
Gerník a jeho okolí je vážně překrásný. Cesta k řece k Mlýnkům u Petra je jako procházet se botanickou zahradou. Tolik květin, křovin a stromů na jednom místě. Desítky motýlů, hmyzu a ptáků. Udělali jsme si krásnou procházku a bylo nám líto, že nemůžeme zůstat přes noc, ale čas je prostě na cestách někdy neúprosný. Udělali jsme si radost nákupem domácího sýra (dům naproti hospodě) a medů (místní pan učitel).
Poslední vesnicí, do které jsme zavítali, byla Svatá Helena. Ta se nachází o něco níže nedaleko Dunaje, který tvoří přirozenou hranici mezi Rumunskem a Srbskem. Z těch tří je největší a vede k ní pohodlná silnice, a potkali jsme zde také nejvíce krajanů, kde jinde než v hospodě.
Vesnici jsme si prošli, ale i přes její nepopiratelnou malebnost už zkrátka nemohla překonat ty dříve navštívené. Zato nám nabídla krásné přírodní spaní s výhledem na Dunaj, nedaleko farmy, ze které nás ráno přišla navštívit prasnice i se svými mladými, což bylo vážně hezký a vtipný.
Banát nás každopádně chytnul neskutečně za srdce. Ta krajina má úžasné kouzlo, stejně jako české vesnice. Jako byste se přenesli zpátky v čase.
Byl čas vyrazit směrem domů, respektive do Segedínu v Maďarsku, kde jsme chtěli strávit ještě jeden den před návratem do Čech. Cesta zabere něco přes čtyři hodiny, nám trvala pět, protože jsme v Temešváru (Timisoara) ještě vyrabovali supermarket, abychom se zásobili co největším počtem rumunských pochutin pro sebe i rodinu.
Byla to skvělá cesta. Řada míst nám zůstane hluboko pod kůží. Čas se zpomalil (někdy i zastavil), a to bylo přesně to, co jsme potřebovali. Kopce, hory, louky, pastviny, vše je tak nádherné a hluboce povědomé, že jim zkrátka propadnete. Když navíc vyrazíte ještě před začátkem turistické sezóny, budete leckde zcela osamoceni. Díky, Rumunsko, nebyli jsem u tebe naposledy!
Rumunsko, to jsou hlavně domácí produkty. Medy, sirupy, sýry. Třeba rumunské brynze se zatím v našich očích nic nevyrovnalo. Výrobky z ovčí vlny jsou taky na každém rohu a nejsou vůbec drahé. No a nebyli bychom to my, abychom nevyzdvihli místní keramiku. Ta zřejmě nejslavnější se vyrábí v okolí města Horezu, a je skutečně nádherná. Ruční tradiční malby mají mnoho motivů a při jídle z nich plesá i vaše oko.
