Cestujeme
Milujeme
Žijeme
Když nám byla na jaře 2024 naše stará dobrá Evropa už zase těsná a my přemýšleli, za jakým dobrodružstvím se tentokrát vydat, tak nějak se automaticky naše zraky stáčeli směrem na východ. Ačkoliv nás lákala nějaká tropická exotika plná zvířat, džunglí a barevnosti, nějak jsme podvědomě cítili, že naše cestovatelská srdce touží po něčem jiném. Po východní pohostinnosti, po autentičnosti, která ještě není tak ovlivněná masami turistů, po bazarech a vůni koření, po podivnostech a nepředvídatelnostech, které prostě může nabídnout jen Východ. Rozhodli jsme se pro kombinaci Uzbekistánu a Kazachstánu a tenhle cestopis se bude týkat první z těchto zemí. V každé zemi jsme strávili 8 dní. Uzbekistán je perlou celé Střední Asie. Díky tomu, že jeho územím procházela Hedvábná stezka a kdysi byla centrem mocné Timurovy říše, se na jeho území nachází skvosty orientální architektury. Připočtěte k tomu rozsáhlé pouštní oblasti a bizarní dědictví, které tady po sobě zanechal Sovětský svaz a máte z toho kombinaci, kterou prostě musíte vidět.
Začali jsme hledat letenky. Nakonec nám nejlépe vyšla tahle divoká kombinace:
Do Uzbekistánu jsme letěli bez odbavených zavazadel, pouze jsme si připlatili jedno palubní zavazadlo navíc. Čekali nás celkem dvě noci strávené na letištích, takže jsme naplno využili naše nafukovací karimatky, které jsou krásně skladné a každá váží jen necelých 500 gramů. Zpátky už jsme naopak měli dvě odbavená zavazadla narvaná místními produkty v ceně letenky a veškerý komfort, který Qatar airways může nabídnout.
Letenky jsme schválně kombinovali tak, abychom měli čas se projít v Abú Dhabí. Hlavně mešita šejka Zayeda, dostavěná v roce 2007, opravdu stojí za to a má několik NEJ - největší mešita v celých Emirátech, největší mramorová mozaika a největší koberec na světě (tkaný v Íránu, má velikost 5 627 m2 a váží 35 tun).
Oficiálně je Uzbekistán z drtivé většiny muslimský (79% a převážně sunnité). Na mešitu tady sice narazíte na každém rohu, ale většinou jsou využívány jako muzea a praktikujících nebo ortodoxních věřících není zdaleka tolik. Na rozdíl třeba od Íránu tady nemáte problém sehnat v obchodě nebo restauraci alkohol. To je sice na jednu stranu smutný pozůstatek sovětské snahy o vymýcení náboženství z povrchu zemského, na druhou stranu to má výhodu v tom, že tady ženy nemusí striktně nosit šátek a páry se nebojí držet se tu za ruku.
Uzbekistán má neuvěřitelně bohatou historii sahající hluboko do minulosti. Na jejich území kdysi vpadl Alexandr Veliký i Čingischán, v období Timura (Tamerlána) se jednalo o jednu z největších říší světa. Pak je ovládlo Rusko a do roku 1991 byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu. Rozpad SSSR jim ale hned štěstí nepřinesl. Až donedávna byla země považována za autoritářský stát, kde jsou potlačována lidská práva. Od roku 2016, kdy nastoupil nový prezident, ale dochází k postupnému uvolňování. Každopádně pro cestovatel je dnes Uzbekistán velmi přívětivou a pohodlnou zemí.
Níže najdete důležité nebo zajímavé informace, které je dobré o Uzbekistánu vědět a mohly by vám pomoci se na cestu lépe připravit.
Uzbekistán je pro cestovatele velmi bezpečnou zemí. Ani jednou jsme se neocitli v situaci, kdy bychom se cítili nekomfortně, nejistě nebo v nebezpečí. Jako ve všech totalitních a polototalitních státech hrozí větší nebezpečí od státních orgánu, než od běžných normálních lidí. I když i to se, alespoň podle tvrzení místních, v posledních letech hodně zlepšilo a být policistou už prý neznamená být občanem nějaké lepší kategorie. Takže přestože byl Uzbekistán ještě nedávno znám jako silně policejní stát se vším, co z toho plyne, po nástupu nového prezidenta před asi deseti lety se přece jen trochu hýblo s kormidlem směrem k otevřenější společnosti a vstřícnosti směrem k turismu.
Téměř u všech velkých památek je dnes stanice turistické policie. Jeden z nich za námi i zašel, aby nás ubezpečil, že je tam proto, aby nám pomohl, poradil a abychom se cítili bezpečně. Byl milý a mluvil jako jeden z mála Uzbeků anglicky.
Podle toho, co jsme četli, je lepší být opatrný v oblasti údolí Fergana, kde to občas kvůli etnickým problémům zajiskří.
Ale jinak, jako v jiných východních státech, hrozí největší nebezpečí na silnici. I když z tohoto pohledu jsme zažili už mnohem horší země…
Pokud plánujete pobyt v zemi maximálně po dobu 30 dnů, tak víza nepotřebujete, což je obrovská výhoda. Samozřejmě je vždy dobré se podívat na stránky Ministerstva zahraničních věcí, jestli se něco nezměnilo. Jednu povinnost ale jako cizinec máte - registrovat se! Ne jednou, ale pokaždé, když změníte místo svého pobytu. Zákon říká, že tak musíte učinit do 3 dnů. Pokud nekempujete nebo nespíte někde hodně nadivoko, tak za vás registraci vyřídí vaše ubytování. Ale nejsou v tom nijak horliví a je dobré se jim připomenout. Ideálně víckrát. Pokud totiž pak při kontrole na hranicích, nebo při náhodné kontrole na ulici zjistí, že vám registrace odněkud chybí, můžou vám napařit pokutu ve výši stovek až tisíců euro. Někdo tvrdí, že to nekontrolují tak přísně, někdo má naopak zkušenost s velmi důkladnou prohlídkou na hranicích, takže bychom to úplně neriskovali. My jsme na hranicích mezi Uzbekistánem a Kazachstánem, které jsme překračovali vlakem, strávili dvě hodiny. U nás v kupé se na nás vystřídalo několik psů, celníků a policistů. Bylo to sice dlouhé, ale naštěstí nijak nepříjemné.
Pokud se pak přesouváte po Uzbekistánu nočními vlaky a noc tak netrávíte v ubytování, nahrazují vám lístky z veřejné dopravy chybějící dny registrace. Takže uchovat nebo uložit. Pro jistotu jsme si před cestou informace ohledně registrace ověřovali na českém konzulátu v Uzbekistánu a tam nás důrazně varovali, že se to kontroluje a pokuty opravdu bývají vysoké.
Po přistání v Samarkandu si na letišti vyřiďte SIM kartu. Hned u výlezu do haly je stánek, který nabízí více operátorů. Po tom, co se nás tam vyptali na to, jak budeme internet využívat a kde všude budeme, nám doporučili 100 GB od MobiUz za cca 400 Kč, s tím, že má nejširší pokrytí.
V Uzbekistánu je velmi snadné se přemisťovat. Ať už použijete vlaky, autobusy, sdílené taxíky nebo Yandex GO. Často jsme informace o možném způsoby dopravy hledali na webu pana Slavomíra Horáka, který je expertem na země Střední Asie. My chtěli nejvíce cestovat vlakem, což se nám povedlo, a pro přesun z Nukusu do Chivy jsme využili i sdílený taxík.
Podle nás nejlepší, nejpohodlnější a nejautentičtější způsob dopravy v Uzbekistánu. Lístky si najdete a předem koupíte na stránkách Uzbekistan railway nebo přímo v jejich aplikaci. Vše je v angličtině a funguje to lépe, než byste čekali. Jen při placení „zápaďáckou“ kartou Visa nebo MasterCard se může stát, že vám platební brána spadne a budete nuceni vše zadat ještě jednou. Lístky ale chodí do e-mailu i do aplikace. Je dobré je objednávat alespoň s nějakým předstihem (nás to myslím pouštělo asi měsíc dopředu), protože některé žádané spoje bývají rychle vyprodané. No a pokud po zakoupení lístků zjistíte, že potřebujete změnit program, můžete lístky refundovat. Přijdete o nějakých 5-10 % z ceny, ale peníze spolehlivě dorazí zpátky na účet, ze kterého jste předtím platili jejich nákup (máme vyzkoušeno na vlastní kůži).
Uzbecké dráhy mají tři typy vlaků:
Ať už jste v couráku ve kterékoliv třídě, celou dobu cestujete vlastně v posteli. A to je hodně příjemné. Místo dlouhého sezení, zdřevěnělého zadku a bolavých zad můžete celou dobu polehávat, měnit polohy a být tak relativně svěží až dojedete do cílového místa. Vlaky jedou přesně podle jízdních řádů, a to i proto, že ve větších městech dělají dvacetiminutové přestávky, aby si cestující stihli vyběhnout na perón a koupit si nějaké občerstvení. A pokud se na cestě trochu zdrží, zkrátka přestávku zkrátí a odjede zase načas.
Ceny jsou v řádech stokorun za mnohahodinovou jízdu a vždy je uvádíme níže v cestopisu u konkrétního přesunu. Ve vagonu máte vždy k dispozici zdarma horkou vodu na čaj, nebo na zalití instantního jídla, což místňáci hojně využívali. Vlakem také procházejí prodavači nabízející sladkosti, instantní jídla na zalití nebo chipsy. Občas se objevil pán, který prodával jídlo v krabičce, připravené v jídelním voze. občerstvení a využít můžete i jídelní vůz.
Pamatujte, že díky kontrolám (skenováním) zavazadel, které probíhají ještě před samotným vstupem na nádraží, je lepší přijet na nádraží s alespoň půlhodinovým předstihem.
Tuhle aplikaci, která je středoasijským ekvivalentem Uberu, si instalujte a nebudete litovat. Je to ten nejlepší a nejlevnější způsob, jak se pohybovat po městě. Klasičtí taxikáři se vždy budou snažit cenu napálit a musíte smlouvat, abyste se dostali na cenu, které je adekvátní. Yandex Go vám dá dobrou cenu hned a bez smlouvání. Kromě Urgenče a Chivy, kde z nějakého nepochopitelného důvodu aplikace nefunguje, jsme ji využili všude. Cesty k jednotlivým památkám nebo z/na nádraží do/z ubytování vás budou stát desetikoruny.
Jako způsob platby si zvolte hotovost. Řidiči se prý někdy hádají, že platba nebyla potvrzená, chtějí i tak hotovost, a nakonec zaplatíte dvakrát. Hotovost je tady jistější (na rozdíl třeba od Kazachstánu, kde zase řidiči preferují on-line platbu a při platbě v hotovosti nemají na vrácení).
Menší problém je, když máte poznat, které auto čeká na vás, protože na 90 % to bude bílý Chevrolet. Těch zbývajících 10 % pak bude tvořit Chevrolet jiné barvy. Chevrolet je totiž jediný zahraniční výrobce vozidel, který dostal povolení k vybudování výrobní linky přímo v Uzbekistánu. A jelikož za dovoz aut z ciziny musíte zaplatit 100 % daň, nezbývá vám než si koupit Chevrolet. V těch vedrech samozřejmě bílý, aby zbytečně nepřitahoval sluneční paprsky. Když jsme viděli jiné auto než Chvrolet, dělali jsme si legraci, že je to určitě nějaká honorace.
Sdílené taxi není klasické taxi. Jezdí na delší vzdálenosti a odjede až ve chvíli, kdy se naplní. Což vám samozřejmě ušetří peníze. Většinou mají pevné místo, odkud vyjíždí a kde zastaví. S jejich polohou vám buď poradí místní (pokud umíte rusky), nebo můžete opět čerpat ze zápisků Slavomíra Horáka. Zkrátka někdy to může být pohodlnější a rychlejší než vlak. Např. cena tříhodinové jízdy z Nukusu do Urgenče (dopravní uzel, ze kterého se pak snadno dostanete do Chivy) vyjde na 100.000 SOM na osobu (asi 200 Kč).
V Taškentu, hlavním městě, je nejlevnější, nejrychlejší a rozhodně nejzážitkovější použít metro. Ti z vás, kteří v pražském metru zažili ještě staré sovětské soupravy se mohou oddat nostalgii, až se v nich tady znovu projedou. A ti, kteří mají rádi „metrovskou“ architekturu a sbírají zajímavé stanice všude po světě, si tady taky přijdou na své. Přece jen byl Uzbekistán v době výstavby metra součástí Sovětského svazu, takže styl a prostorová velkorysost metra tomu odpovídá. My jsme jezdili asi 2 hodiny několika linkami tam a zpět, různě jsme přestupovali, abychom jich viděli co nejvíce. Každá stanice je unikátní a většina jich opravdu stojí za to. Nenechte se překvapit kontrolou zavazadel před vstupem na eskalátory. Provádí ji policista, který je přítomný v každé stanici.
Uzbekové jsou velmi milí a pokud vám mohou nějak pomoci, budou z toho mít radost. Když jsme si například sedli na patník, abychom si dali sváču, během chvíle u nás někdo byl a přesvědčil nás, ať si jdeme sednout k němu na židli. Připravte se i na to, že budete budit trochu víc pozornosti, než jste zvyklí a můžete být i požádání o selfie od úplně cizích lidí.
Je také dobré počítat s tím, že naprosté minimum místních umí anglicky. Oficiálním jazykem je uzbečtina, ale téměř všichni mluví i rusky. Jestli (na rozdíl od nás) mluvíte tímhle jazykem, je to velká výhoda. Doporučujeme se alespoň naučit azbuku (za pár dní tréninku to zvládnete), abyste se lépe orientovali na trzích a jiných místech. Ruština už sice není na školách povinná, ale i tak si ji většina dětí vybere místo angličtiny, protože je pro ně zatím stále užitečnější.
A jestli budete mít pocit, že když se Uzbek usměje, zatřpytí se mu něco v puse, tak se nemýlíte. V celé Střední Asii je totiž otázkou prestiže, kolik zlatých zubů obsahuje váš chrup. Kolikrát si lidé nechají vytrhat všechny své zdravé zuby, aby je mohli nahradit těmi z ryzího zlata. Symbolizují tím své bohatství.
O tom, jak je Evropan v Uzbekistánu vnímán, možná nejlépe vypoví scénka, která se nám udála u stánku s kávou v Buchaře. Po objednání a zaplacení jsme si sedli na lavičku asi třicet metrů od stánku. Po chvíli za námi přichází kluk a holka, kteří v něm pracují a snaží se nám nejdřív uzbecky a pak rusky něco říct. Když pochopí, že bez překladače to nepůjde a začnou vyťukávat zprávu, přijde pro ně jejich parťačka a s omluvným úsměvem je od nás odhání. Za dalších několik minut ale už přichází sama a přes překladač v mobilu žádá Kačku, jestli by s ní mohli natočit klip pro sociální sítě svého stánku. Na první dobrou se to zvládlo, Kačka zvládla svou roli mlčící zákaznice odebírající si svůj kelímek kávy, a obsluha nadšeně děkuje (a samozřejmě fotí selfie). Možná se to v Uzbekistánu stalo hitem a růžovovlasá Evropanka přilákala do stánku spoustu zákazníků. Těžko říct.
Podobná scénka proběhla v Chivě, kde jsme zrovna ve starém městě telefonovali s rodinou, když jsme si všimli, že nás upřeně ze dvou metrů pozoruje čtyřčlenná uzbecká rodina. Tázavě jsme jim pohled oplatili, byť jsme díky zkušenostem z Íránu už tak nějak tušili, o co jim asi půjde. Chtěli si udělat selfie s cizinci. Abychom parafrázovali film Notting Hill - surreálné, ale milé. Prostě jsme pro ně exoti. Ale snad v dobrým.
Uzbecká kuchyně bohužel není zrovna nakloněna vegetariánům, protože se všechno točí kolem masa. Jídla jsou vesměs jednoduchá, ale velmi dobře kořeněná a sytá.
Doslova národním jídlem je v Uzbekistánu plov. Ten seženete všude a za všech okolností. Je to taková varianta na české rizoto, které se připravuje ve velkých pánvích. Rýže, maso (nejčastěji skopové), mrkev, dýně, hrozinky. Je to mastné, je to dobré, trochu nasládlé a v každé části Uzbekistánu trochu jiné. S plovem nešlápnete vedle. Ale pro masožravce pozor! Plov se sice dělá v masovém vývaru, ale masa samotného v něm nebývá zrovna moc, tak ať nejste překvapení.
Velmi lahodné jsou uzbecké manty, což jsou vařené masové kapsičky podobné pirohům. V některých restauracích mají i vegetariánskou verzi, kdy náplň tvoří dýně. Často se podávají s jogurtem. Jsou lehké a opravdu moc dobré. Dalším typickým pokrmem je lagman, který má dvě verze - polévkovou a suchou. Základem jsou vždy široké nudle a zelenina, v níž nesmí chybět rajčata. V polévkové podobě jde o zeleninový vývar s rajským protlakem, v té suché se lagman mnohem více podobá boloňským špagetám. Ale opět platí, že v každém koutě Uzbekistánu je trochu jiný. Šašlik je natolik typický pro celou oblast Střední Asie a Kavkazu, že je takřka zbytečné jej zmiňovat. Masové špízy dělané na otevřeném ohni seženete snad úplně všude, od malých stánků po lepší restaurace. A s trochou štěstí budou spolu s nimi nabízet i šašliky zeleninové nebo houbové. A nutno jim přiznat, že oni ty špízy na ohni fakt umí dělat.
No a nemůžeme nezmínit samsy. Masové buchty, které se pečou nelepené přímo na stěny kruhové pece jsou skvělou svačinou v každou denní dobu. Pečou se varianty s kuřecím nebo skopovým masem, přičemž ve směsi je tak půl napůl maso s cibulí. Když vám je vyndávají horké přímo z pece, jedná se o skvělý autentický zážitek. Podle úrovně podniku seženete jídlo přibližně od 60 do 150 Kč. Když se dopřejete hostinu s několika šašliky, pitím, salátem a vším možným, překročíte asi 200 Kč za jednoho.
Co se týče pití, tak přestože se jedná převážně o muslimskou zemi, není tady o alkohol nouze. Místní pivo včetně toho od ivovaru Pulsar, který vaří český sládek, je lehké a dobře pitelné. Zapřisáhlé české pivaře se zálibou v ležáku by sice vůbec neuspokojilo, ale věřte, že v těch spalujících teplotách je taková podchlazená lehoučká a světlounká desítka osvěžující až k zbláznění. Stejně jako místní limonády, kterým vévodí plechovka Mochita, na té jsme vážně ujížděli. Cenově je pití na uzbecké poměry a v porovnání s jídlem dražší. Za plechovku limonády z chlaďáku zaplatíte ve městě kolem 30 Kč a za pivo v restauraci asi 40-60 Kč.
Samostatnou kapitolu pak tvoří čaj, který se pije vždy, všude a nehledě na počasí. Konvici zeleného čaje dostanete v restauraci za 10 Kč. Pokud ale do něj budete chtít dát i citron, připlatíte si i čtyřikrát tolik. Citron má v Uzbekistánu podle všeho cenu zlata.
Rozhodně uzbeckou keramiku. Ta je skutečně nádherná a obsahuje velmi specifické vzory. Zároveň je levná a talíř nebo misku pořídíte určitě do dvou stovek českých. Samozřejmě, že když je hodně levná, její kvalita klesá. My jí nakoupili u různých prodejců celkem dost a už nám jeden talíř nevydržel mikrovlnku. Jiné zase ano. Když je zespoda podpis, většinou se jedná o ruční a kvalitní kus. Domů si také bezpečně můžete dovézt koření, sýrové kuličky kurut a sladkosti všeho druhu, které seženete na bazaaru. Většinou jsou z různých semínek, cukru nebo ořechů. A samarkandský nugát.
Po vyřízení SIM karty a malém osvěžení v letištní kavárně, kde jsme poprvé ochutnali limonádu v plechovce Moxito (a která nás pak provázela celým Uzbekistánem i Kazachstánem), jsme vyrazili ven. Prošli jsme nevšímavě kolem klasických taxikářů (kteří nebyli nijak zvlášť vlezlí), použivše nám doporučený Yandex Go. Uvítala nás scéna jak z filmu Interview. Široký liduprázdný bulvár s asi šesti jízdními pruhy, po nichž se projížděla maximálně dvě auta, byl lemovaný řídkou zelení, v níž byly umístěny neuvěřitelně nevkusné sochy zvířat. Barevné a veselé sádrové srnky, čápy a mnoho jiných živočichů nám dalo jasně najevo, že jsme přijeli do země bývalého Sovětského svazu.
Zatímco jsme čekali na řidiče, koupili jsme si poprvé uzbecký chleba. Ten uvidíte na fotkách snad všech cestopisů o Uzbekistánu, protože je netypický svým výrazným zdobením. Překvapila nás jeho váha, je opravdu velmi hutný a ani jednou se nám ho bohužel nepodařilo sníst celý. Ubytování jsme si našli předem, abychom se tím na místě nemuseli zdržovat a vybrali jsme moc dobře. Marhabo Guest House je skutečně rodinné ubytování se skvělými domácími snídaněmi, velkou vřelostí a polohou přímo v srdci starého Samarkandu.
Starší manžele, kteří se o těch několik pokojů starají sice neumí anglicky, ale jsou neuvěřitelně milí. Jejich syn (se kterým jsme si ubytování domlouvali) nás pak při své návštěvě vzal do nového turistického a kongresového komplexu Silk road, což bylo jedno z nejbizarnějších míst, které jsme kdy navštívili. Jedná se o komplex několika superhotelů s tísíci a tisíci pokoji a vším luxusem, který si samozřejmě téměř žádný Uzbek nemůže dovolit. Taky to nebylo vystavěno pro ně, ale pro zahraniční bohaté turisty. Kromě hotelů tam najdete velký vodní kanál a jakousi zmenšeninu Samarkandu s minarety, hradbami a vším možným. Sem se pak jezdí bavit místní. A když máte štěstí jako my, zažijete tam i uzbeckou diskotéku, což je vpravdě nevšední zážitek.
Do Samarkandu ale samozřejmě jedete za něčím jiným. A to je jeho historie. Jako město, které leželo na hedvábné stezce a za doby ukrutného a mocného Tamerlána se stalo středobodem jeho obří říše, má tolik krásných historický památek, kolik si jen můžete přát. Rozhodně je potřeba si na Samarkand vyhradit alespoň dva celé dny.
Náměstí Registán (vstupné 60.000 SOM, cca 120 Kč) - patrně nejznámější místo Samarkandu a to oprávněně. Jde o soubor tří medres (islámských škol), které ze tří stran uzavírají rozsáhlé dlážděné prostranství. Je to monumentální místo. Medresy jsou přenádherně zdobené bohatou kachličkovou výzdobou a všechny tři si můžete projít také zevnitř. Víc orientální místo snad ani nemůže být. Každá denní doba navíc celé náměstí vykresluje úplně jinak, takže pokud budete mít možnost, určitě si Registán zažijte, jako my, při západu slunce i po setmění, kdy se celý nasvítí barevnými reflektory a vy si opravdu připadáte jako v Pohádce tisíce a jedné noci.
Mešita Bibi-Khanym (vstupné 25.000 SOM, asi 50 Kč) - další monumentální architektonický skvost. Obrovské modré kupole a zbytky minaretů, které kdysi sahaly snad až do nebe jsou něco, co v Samarkandu nemůžete vynechat. Fantastická výzdoba je dechberoucí. Z Registánu sem zaplatíte za taxi do 30 Kč.
Siyob bozor - krásný a velký bazaar, kde najdete úplně vše. Jestli si chcete přivézt z Uzbekistánu nějaké suvenýry, tohle je to správné místo pro jejich nákup. Keramika, sladkosti, koření, kurut (sušené sýrové kuličky), typické uzbecké čepičky, šátky, ovoce, zelenina, zkrátka na co si jen vzpomenete. To vše v mumraji prodávajících i kupujících Uzbeků, takže je to i skvělé místo pro pozorování místního autentického koloritu. Siyob bozor je hned vedle mešity Bibi-Khanym.
Shah-i-Zinda (vstupné 15.000 SOM, asi 30 Kč) - necelých 10 minut taxíkem od Siyob bazaru je další z perel starobylého Samarkandu, nekropole Shah-i-Zinda. Spoustu “pohlednicových” fotek o Uzbekistánu pochází odtud. Někdy se o ní také mluví jako o nejhezčí uličce Samarkandu. Ta je tvořena řadou mauzoleí, z nich každé vypadá jako samostatný palác. Navazují na sebe tu hladce, jinde krkolomně a dohromady tvoří nezapomenutelné místo plné kopulí, průčelí, barevných fasád, a kde historie dýchá z každého centimetru.
Gur-e-Amir (vstupné 25.000 SOM, asi 50 Kč) - mauzoleum dobyvatele Timura (u nás známého také jako Tamerlán). Aby nebylo mýlky, Timur je velký národní hrdina a největší postava uzbeckých dějin. Je považován za jednoho z největších dobyvatelů a bojových stratégů všech dob a jeho říše sahala od Uzbekistánu, přes Persii, až po Turecko. Doma platí za velkého mecenáše umění, kterému hlavně Samarkand vděčí za svou velkolepost a architektonické památky. Zároveň se ale jedná o jednoho z nejbrutálnějších a nejkrvelačnějších panovníků vůbec. Při svých taženích se neštítil vyvražďování, pogromů a nejtvrdších možných represí vůči původnímu obyvatelstvu. Jeho hrobka je každopádně další ukázkou nádherné orientální architektury. Zlacený členitý strop přímo nad jeho hrobem je pak jedna z nejkrásnějších ukázek interiérového zdobení.
Ulugbekova observatoř - krásné místo, na kterém si člověk uvědomí velikost Ulugbekova sextantu. Ulugbek byl vnuk ukrutného Timura, ale narozdíl od něj zasvětil svůj život vědě a poznání. Dodnes je uznáván jako jeden z otců astronomie. Nás toto místo donutilo si zjistit, jak vlastně sextant funguje (ačkoliv těžko říct, zda jsme to pochopili správně).
K jídlu můžeme doporučit Sharof Bobo Oshxonasi,což je taková restaurace spíše pro místní (což my máme nejradši), a kde měl pan majitel všechna tradiční uzbecká jídla. A úžasně jsme pak najedli v restauraci Vaguri, za skvělé peníze jsme tam spořádali úplnou hostinu.
Naší další zastávkou byl Nukus. Samo o sobě ne příliš zajímavé město ve specifické autonomní republice Karakalpakstán. Zajímavý je hlavně tím, že se z něj vyráží k Aralskému jezeru. Ale nepředbíhejme.
Ze Samarkandu jsme odjeli vlakem v 18:37 s tím, že v 7:04 bychom měli dorazit do Nukusu. A světe div se, my jsme tam opravdu přesně v tenhle čas přijeli. To na dvanáctihodinovou cestu vlakem v zemi Střední Asie není špatné, ne? Lístky do tzv. Sleeper zóny (jak samotné uzbecké železnice pojmenovávají svoji 3. třídu) stáli 188.000 SOM pro jednoho, což je asi 360 Kč.
Abyste se dostali na nádraží, musíte nejdříve projít bezpečnostními rámy a vaše zavazadla skenerem. V odjezdové tabuli jsme se nevyznali ani za mák, což se nám dlouho nestalo, ale nádražní zřízenec nám ukázal, ze kterého nástupiště nám to pojede. Už dobrých dvacet minut před odjezdem čekal u perónu starý sovětský vlak s asi třiceti vagóny. Průvodčí nám pomohl najít ten náš a my se svalili na naše lehátka. Za chvíli se lůžka kolem nás zaplnila týmem asi osmiletých gymnastek vracejících se ze soutěží domů, takže o vzájemnou zábavu bylo postaráno. Holky byly celé paf z divně vypadajících Evropanů a my se bavili jejich postranním zvědavým pohledům. Když zjistili, že nám jejich přítomnost nevadí, rozesadili se i na naše postele, smály se a když jsme se zeptali, jestli se s námi nechtějí vyfotit, ostych už byl ta tam. Naše přátelství už jen ztvrdilo to, že naše hlavy a postele byly plné slupek od slunečnicových semínek, které holky vedle nás i nad námi na palandě celou cestu chroupaly. Padající končetiny, když holky upadly do říše snů, na naše hlavy byly už jen úsměvným bonusem. Mimochodem doteď se navzájem nadšeně sledujeme na Instagramu.
Ve vlaku bylo příšerné vedro. Cesta vede přes pouštní oblasti, ve třetí třídě samozřejmě není žádná klimatizace a všichni jsme se potili a malátně polehávali. To ale místním nepřekáželo si každou chvíli chodit pro vařící vodu, aby si zalili pro ně nepostradatelný čaj. Třikrát za námi byli průvodčí, jestli si nechceme připlatit za klimatizovanou první třídu. Ale pokaždé ztroskotali. Jsme přece cestovatelé! Tady se odehrává ten skutečný uzbecký život, za kterým jsme sem přijeli, ne někde v separovaném klimatizovaném kupé. A tak jsme celý mokrý a rudý s díky odmítli. Odehnali jsme švába a dál hráli karty. Noc tak byla upocená a napůl probdělá, navíc s občasnou návštěvou nechtěných hmyzích spolucestujících. Vrchol byl, že jsme se ráno probudili jak my, tak naše věci zasypaní pískem. V dobré víře a nevědomosti jsme měli celou noc otevřené vrchní okno a tak na nás vesele prášil písek z pouště, kterou jsme projížděli. Ale my si to i tak fakt moc užili.
Ujížděli jsme nocí do autonomní republiky Karakalpakstán. Ta má své vlastní státní symboly, vládu, parlament a svůj úřední jazyk - karakalpačtinu. Většinu rozlohy zapírá poušť Kyzylkum a celá oblast je etnicky nesmírně zajímavá. Ctí tu tradice, lidé jsou pohostinní a mají pevné rodinné vazby. V roce 1993 uzavřel Karakalpakstán s Uzbekistánem dohodu, že se na 20 let stává jeho autonomní oblastí. Když těch dvacet let uplynulo, Karakalpakstán se přihlásil se svým požadavkem na osamostatnění. Uzbekistán ale tuhle snahu násilně potlačil.
Na nádraží v Nukusu na nás už čekal náš domluvený řidič Ali. Dostali jsme na něj doporučení od rockera a tatéra Pepy Bolana, že by nás mohl vzít k Aralskému jezeru za slušné peníze. Místní cestovní kanceláře na tom totiž celkem slušně rýžují a výlet by nás tak přišel pěkně draho. Další možností, jak se do Mujnaku dostat, je autobus. Ten je sice za pakatel, ale jezdí jen párkrát denně, takže je pak potřeba v Mujnaku přespat. Navíc se courá a cesta tak trvá ještě o dost déle než autem.
Ali představoval ideální řešení. Dopředu jsme se domluvili (spíše těžce usmlouvali) na 60 dolarech za to, že nás vezme do tři hodiny vzdáleného Mujnaku a při zpáteční cestě ještě udělá zajížďku k nekropoli Mizdakhan. Ali sice neumí anglicky, ale problém to nebyl. A i když jezdí trochu jako prase, můžeme ho s klidem doporučit, protože byl milý a trpělivý (ne na silnici). Pokud ho budete chtít využít jeho služeb, můžete se s ním spojit přes jeho instagram be_ali78.
Po celkem 15 hodinách cesty přes celý Uzbekistán jsme tak nakonec dorazili do Muynaku. A to z jednoho jediného důvodu. Chtěli jsme na vlastní oči vidět největší ekologickou katastrofu 20. století, kterou má na svědomí člověk. Konkrétně soudruzi ze SSSR. Jak jinak. V téhle vesnici byl dřív přístav Aralského jezera, kdysi 4. největšího jezera na světě (velké skoro jako Česká republika).
Dnes je od “přístavu” jeho hladina vzdálená 150 km a dál ustupuje. Soudruzi se tady, v oblasti skoupé na vodu, totiž rozhodli pěstovat bavlnu. A šli přes mrtvoly. Jak jinak. Kvůli zavlažování bavlny tak odklonili jediné přítoky jezera, a to začalo rychle vysychat. Hodně rychle. Od roku 1960 se objem jezera snížil o neuvěřitelných 90 %. Zvýšená salinita a příliv pesticidů a všemožných hnojiv z bavlníkových plantáží způsobily vyhynutí ryb, toxicita půdy zase způsobuje u místních zvýšený výskyt rakoviny (nejvyšší výskyt rakoviny jícnu na světě) a jiných šílených nemocí.
Vznikla tu nejmladší poušť světa - Aralkum. Počasí je tu nestabilní a má extrémní výkyvy. Tisíce lidí přišlo o práci, protože se živili hlavně rybolovem a s tím souvisejícím průmyslem. A to všechno kvůli aroganci moci bezohledné k přírodě, zvířatům a lidem. Heslo “Se Sovětským svazem na věčné časy" je tady až moc mrazivě pravdivé. Jako němé memento tady z písku trčí zrezivělé pozůstatky rybářských lodí, jako by v naději čekali, až se vody jezera opět vrátí. Jejich smutná fotogeničnost láká cestovatele z celého světa a staly se jedním ze symbolů této šílené katastrofy. Místo je dnes známé pod názvem Hřbitov lodí. Nad nimi je pak ještě maličké muzeum, kde promítají krátký film o historii jezera.
Smutné, depresivní a nutící k zamyšlení. Ale i to je důležité, pokud se jako lidstvo chceme poučit z vlastních chyb.
Půl hodinku jižně od Nukusu, co by kamenem dohodil od hranic s Turkmenistánem, můžete navštívit nekropoli Mizdachan, kde své předky pohřbívají lidé z okolí už nepřetržitě téměř 1.700 let. Pohřebiště bylo součástí obřího a prosperujícího města, centra této oblasti, dokud nepřišel Timur (kdo jiný), město dobyl a udělal z něj rozvaliny. Ačkoliv zde už nové město nevzniklo, nadále bylo místo využíváno jako pohřebiště. Jeho rozloha je ohromující. Nebýt spalujícího, nesnesitelného vedra, určitě bychom tady strávili minimálně půl dne. Svatyně, honosné hrobky, malé hroby a mohylky tvoří labyrint ulic a uliček, kterými se prohání jen vítr a prach, což tvoří prazvláštní podívanou. My tahle místa máme moc rádi, takže jsem z toho byli unešení.
Ali nás pak dovezl až do našeho domluveného ubytování Guest house NIKA. Nabízejí dva pokoje a jurtu, po které jsme pochopitelně sáhli (363 Kč za noc pro dva). Ta byla skutečně krásná, útulná a měla i klimatizaci, takže byla tak pohodlná, jak jen to šlo. A navíc uvnitř visely dva národní kroje, takže jsme měli na nějakou dobu o zábavu postaráno. My dva jsme totiž jako děti. Dejte nám něco na hraní a my budeme nadšení a bez zábran. Oblékli jsme si kroje, na foťáku nastavili samospoušť a už jsme jeli. Po trochu depresivním výletě k postapokalyptickému Aralskému jezeru a rozlehlé nekropoli, jsme prostě potřebovali být dětinští a šťastní.
V samotném Nukusu není moc co dělat. Tím, že sem turisti zrovna nemíří (ti, co míří k Aralskému jezeru buď jedou až k jeho hladině, kde přespí, nebo rovnou zamíří do Urgenče nebo Chivy), tak nám přišlo, že jsou místní nějak vděční, že tu jsme. Snažili se s námi více mluvit, než jinde v Uzbekistánu a byli obecně moc milí. Největším bizárem a atrakcí pak byla “výstava” sádrových soch šmoulů, trpaslíků a zvířat před místním muzeem.
Z Nukusu v podstatě nevede žádná přímá cesta do Chivy. Vždy musíte přestoupit v Urgenči, což je důležitý dopravní uzel. Vlaky jezdilí málo a pro nás v nevhodný čas, tak jsme jako nejlepší variantu vybrali sdílený taxík. Ten odjíždí vždy z tohoto místa.
Měl by stát 100.000 SOM na osobu a odjede až ve chvíli, kdy se naplní. Okamžitě si vás tam někdo odchytne a když budete dokola opakovat „Urgenč, Urgenč“, zavedou vás k tomu správnému autu. Cesta zabere asi dvě a půl hodiny. Sdílený taxík vás vždy vyhodí na stejném místě, a když mu řeknete, že jedete do Chivy, tak vás popoveze ještě k bazaaru, kde už si vás naberou ostatní řidiči. Bohužel v Urgenči ani v Chivě nefunguje Yandex GO, takže vás tady místní taxikáři tak jako tak oškubou. Za pětatřicetiminutovou cestu do Chivy jsme zaplatili 100.000 pro nás oba.
I kdybyste nechtěli podniknout výlet do Mujnaku, Nukusu nebo do jiné části Karakalpakstánu, do Chivy se, i přes její vzdálenost od Buchary nebo Samarkadnu, prostě podívat musíte. Bez ní by vaše návštěva Uzbekistánu zkrátka nebyla kompletní.
Chiva, to je hlavně Ičan Kala (Itchan Kala), opevněné historické jádro města, které je celé zapsané na seznamu historického dědictví UNESCO. Je to město ve městě, kolem dokola obehnané starými hradbami (podobně jako starý Jeruzalém) a jakmile vstoupíte, ocitnete se uvnitř dávného orientálního prostoru plného mešit, paláců, kupeckých domů a madras. Mnoho budov je přístupných a najdete v nich tu méně tu více zajímavé malé muzeum věnované historii, fauně, jednotlivým osobnostem a tak podobně. Nakonec to pro nás bylo asi nejhezčí město celého Uzbekistánu. Nějak to na nás dýchlo úplně jinak, než jinde a tam bychom se chtěli jednou.
Abychom se do komplexu dostali, museli jsme si koupit vstupenku. Měli jsme na Chivu dva dny, takže jsme rovnou využili dvoudenní variantu, která pro dva vyšla na 400.000 SOM (asi 800 Kč). Jde asi o nejdražší vstup v celém Uzbekistánu, ale rozhodně to stojí za to. Během rozpáleného dne jsme se snažili procházet muzea a být hlavně vevnitř. Jakmile se začalo stmívat, stávali se ulice rušnější a světlé pískové budovy začaly získávat romantickou zlatorudou barvu. Po setmění se celá Ičan Kala rozzářila barevným osvětlením a kouzlo orientu bylo dokonáno. Zajímavé je, že uvnitř starých hradeb ještě stále žije hrstka místních a právě nahlédnutí do jejich každodennosti nám přidalo na zážitku. Vlastně jsme tam 2 dny strávili objevováním, šmírováním a toulkama po celém strarém městě. Jakmile vyjdete z toho nejrušnějšího starého centra, ocitnete se v uličkách jen vy a místní, takže to máte jen pro sebe.
Ačkoliv se dá ubytovat přímo v Ičan kala, zvolili jsme tentokrát jinou taktiku. Po pěti dnech chození v nepřetržitých vedrech a s předpovědí počasí na další horké dny s teplotou atakující 40 °C jsme si na Booking.com našli jedno z mála ubytování v Chivě, které nabízelo bazén. Vyhlídka na to, že po snídani strávíme vždy část dne v chladivém objetí vody, než se do té výhně znovu pustíme, nás neskutečně lákala. Zvolili jsme tedy hotel Qibla Tozabog, který v červnu vycházel na cca 600 Kč/noc i se snídaní pro dva. Hotel je to obrovský a v sezóně tam musí být hlava na hlavě. V červnu jsme se na snídani sešli asi čtyři pokoje.
Nevýhodou je, že hotel je asi půl hodiny pěšky od starého města a v Chivě navíc nefunguje Yandex Go. Cesta z hotelu do města byla naštěstí v pohodě, protože hotel vás tam zadarmo sveze svým otevřeným vozítkem nebo autem. To by teoreticky fungovala i při zpáteční cestě, jenže my se za prvé vraceli vždy k půlnoci a za druhé by bylo nutné do hotelu zavolat a my měli uzbeckou simku jen na data. WatssUp neměli, takže nám nezbylo než si vzít taxíka. Což znamená podstoupit těžkou vyjednávací válku, abychom se nakonec ke vzájemné spokojenosti domluvili na 15.000 SOM.
Co se týče jídla, můžeme doporučit okouzlující Khiva Moon nabízející i vegetariánská jídla. Nachází se mimo staré město, kousek od Ota Darvoza (Západní brány). Jinak i uvnitř Ičan Kala najdete hezké posezení, kde se můžete občerstvit a večer určitě doporučujeme využít některou ze střešních restaurací, kde si můžete dát jen pití a získáte skvělý výhled na osvícené město s úžasnou atmosférou.
Z Chivy vedla naše cesta na východ, do 7 hodin vzdálené Buchary. Opět jsme jeli vlakem, bohužel jsme ale nesehnali noční přejezd, který by nám samozřejmě získal nějaký čas navíc a ušetřil za ubytování. Ale to se holt nedá nic dělat. Odjezd vlaku z Chivy byl 11:10 a do Buchary jsme měli dorazit v 18:14. Cena lístku pro jednu osobu byla 146.850 SOM (asi 300 Kč).
Na recepci jsme si už při cestě na snídani objednali taxík na 10:15, abychom měli nějakou rezervu, protože na nádraží to mělo trvat asi 15 minut. Recepční přikývl, že to není problém, a že se o to postará. Jenže, abychom parafrázovali falešného vrchního Vránu, Uzbek není Praha. Takže když jsme přišli ve čtvrt na recepci, byl tam už jiný recepční. Když uplynulo deset minut, šli jsme za ním, co je teda s tím taxíkem.
Na to on: „S jakým taxíkem?“
„No s tím, co jsme si objednali u kolegy,“ my na to.
„Aha, a na kolikátou hodinu jste ho chtěli?“
„Na ´ten fiftýn´, protože v 11:10 nám odjíždí vlak.“
„To není problém, zařídím to,“ čímž nám potvrdil, že kolega tedy jaksi nezařídil.
S tím jsme si šli zase sednout. Po dalších patnácti minutách už nám to bylo opět divné a šli jsme se přeptat.
„Co ten taxík?“ ptáme se, načež se na nás recepční nechápavě podívá. „Jaký taxík?“ odpovídá otázkou, což nás lehce znervózňuje.
„Ten, co měl přijet v ´ten fiftýn´.“
„Aha, já vám rozuměl ´ten fifty´. Zařídím to.“
I tak přijel taxík za dalších, už vysoce nervních, deset minut. Recepční se s námi loučil říká: „Budeme rádi za dobrou recenzi. A v kolik že vám jede ten vlak? Za patnáct minut? O-ou. Tak šťastnou cestu.“ Na nádraží jsme se dostali pět minut před odjezdem. Vlak navíc v Chivě začíná svou pouť, kterou končí až v údolí Fergana, takže zpoždění se nepředpokládalo. Naštěstí se tato výjimečná věc stala, protože vlak ještě pořád uklízeli po předchozí jízdě. Takže dobrý.
Cesta vede v podstatě celou dobu jen skrze poušť Kyzylkum, takže pohled se za chvíli stane monotónním a vedro vás ukolébává k pospávání. V podvečer jsme přijeli do Buchary a byli odpočatí k jejímu okamžitému objevování.
Oáza uprostřed pouště Kyzylkum, která byla obývána dávno před naším letopočtem, dnes místo zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO a město, které rozhodně žije. Oproti komornější Chivě nás tady překvapila úplně jiná atmosféra. Náměstí plné stolečků a židliček přilehlých restaurací, stánky a kamenné obchůdky se vším možným v nás trochu evokovalo představu přímořské riviéry. Už jsme se necítili jako v Pohádce tisíce a jedné noci, tak jako v Chivě, ale chodili jsme ohromeni po starých bulvárech a nadšeně pozorovali obří medresy s asi nejkrásnějším minaretem, jaký jsme kdy viděli. Je to také město kovotepectví, kde můžete navštívit jak kovotepecké dílny, tak nakoupit spoustu charakteristických výrobků.
Ubytování jsme našli hned ve starém centru, pár minut pěšky od všeho podstatného, v podobě Old Safari hotel za asi 550 Kč/noc se snídaní pro dva. Malý, ale nový a útulný pokojík s klimatizací byl skvělý a snídaně parádní, s majitelem byla navíc moc dobrý domluva kdykoli jsme něco potřebovali.
Poyi Kalon - možná nejznámější místo v celé Buchaře. Místo, kde strávíte spoustu času, protože se ho budete snažit celé vecpat na fotku, vychutnat v tichosti v sedě na schodech, vidět za denního světla, při západu slunce a pak nasvícené za stále teplé noci. Monumentální mešita oproti neméně monumentální medrese, kterým jako vztyčené žezlo kyne snad ten nejkrásnější minaret na světě, který byl v minulosti zároveň nástrojem vykonávání rozsudků, kdy z něj byli shazování odsouzenci na smrt. Kolem něj se to pak hemží uličkami a minibazaary se vším možným.
Lab-i-Hauz - jde o náměstí ve staré části města, kde to prostě neustále žije. Je zde několik kaváren a restaurací a lidé se tu často zastavují v průběhu a snad ještě ve větší míře na konci dne. V okolí je několik dalších velkých mešit a medres a v téhle části se v podstatě úplně odstřihnete od běžného ruchu a reality města.
Ark (vstupné 15.000 SOM, cca 30 Kč) - starobylá pevnost s mohutnými světlými hradbami, ze které je dnes muzeum. Je z ní také krásný výhled na nedaleké staré centrum. Moc hezké místo s krásnou architekturou (po všech těch mešitách člověk také ocení něco jiného!). Navíc pro Evropana je velmi zajímavé v porovnání s pevnostmi, jaké známe od nás.
Centrální bazaar - západně od pevnosti můžete navštívit centrální a velmi rozlehlý bazaar, kde je opět k nalezení vše, tradiční výrobky, pochutiny a produkty, stejně jako čínské oblečení a domácí potřeby. Spoustu místních, na turistu skoro nenarazíte. Až se nabažíte bazaaru ,můžete z něho vyjít zadem do rozlehlého parku, kde si třeba pod stromem můžete dát něco, co jste si na něm koupili. A přitom se po cestě podívali na architektonicky zajímavou stavbu mauzolea Ismaila Samaniho.
Qo'sh Madrasa - mimo zájem většiny turistů stojí naproti sobě dvě překrásné bývalé medresy. Jedna se rekonstruuje a je uzavřená, ale když vstoupíte do té druhé, uvidíte v atriu pracovat učně kovotepeckého řemesla. Někteří si procvičují malbu typických vzorů, které se pak objevují na kovových výrobcích, jiní tepou drobné detaily. Můžete ale při práci obdivovat i mistra tohoto krásného řemesla. Moc hezká zastávka, kterou doporučujeme.
Mešita Bolo Hauz - když se bude pohybovat poblíž pevnosti nebo Qo'sh Madrasa, zastavte se na chvíli i tady. Jde o stále funkční mešitu, v jejímž průčelí můžete obdivovat její nádherné, staré dřevěné sloupy.
S jídlem si tady nedělejte starosti. Centrum Buchary má snad největší koncentraci restaurací ze všech uzbeckých měst. My se velmi dobře najedli v Old Bukhara, což je velká turistická restaurace, na což jsme přišli, až když jsme tam dorazili, ale jídlo bylo fakt super a za dobré ceny. Pro vychutnání si atmosféry můžete vyzkoušet i Labi Hovuz, která je přímo u bazénu na náměstí Lab-i-Hauz. Tam se dá sedět hodiny a pozorovat život a ruch, který se kolem vás děje.
Naše jediné využití chlouby uzbeckých drah - rychlovlaku Afrosiyob. Odjezd byl už ve 4:20, takže po krátké noci jsme už někdy v půl čtvrté stepovali na ulici a čekali na Yandex. Náš domácí nám jako kompenzaci za „ušlou“ snídani připravil malou sváču na cestu, což bylo fajn.
Afrosiyob je vážně moderní vlak, takže nám vlastně připadal moc nudný a sterilní, ale zase na druhou stranu, už v 8:43 jsme dorazili do Taškentu. Takže ještě o čtvrtinu větší vzdálenost, než když jsme 7 hodin putovali starým sověťákem ze Chivy do Buchary, jsme v rychlovlaku zvládli za 4 a půl hodiny. Slušný.
Prostorné sedačky jsme po předchozích lůžkových vozech dostatečně neocenili a vzhledem k brzké ranní hodině jsme většinu cestu hledali krkolomné pozice ke spánku. Ale zase jsme zadarmo dostali nějakou svačinku, což se cení. Cena bohužel odpovídá exkluzivitě vozidla a úspoře času, takže se připravte na nejdražší přesun v rámci Uzbekistánu - pro jednu osobu stál lístek 403.000 SOM (asi 800 Kč).
A tak jsme dorazili do hlavního města, do metropole čítající podle odhadů asi 3 miliony obyvatel. V MiCasa Family Guesthouse (450 Kč za noc pro dva), kde jsme se ubytovali, byli tak laskaví a nechali nás tam složit bágly, i když ještě neměli připravený pokoj a my tak mohli nalehko vyrazit do víru velkoměsta. Ubytování mělo skvělou polohu deset minut taxíkem z nádraží Stantsiya (Pass Central), na které jsme přijeli z Buchary, a ze kterého jsme hned následující noc měli odjet do Kazachstánu. Zároveň jsme mohli být během patnácti minut v centru. Taškent nám sloužil v podstatě jako přestupní stanice a jeden den nám stačil, abychom si vyzobali to, co pro nás bylo zajímavé.
Velkým zážitkem je taškentské metro. Vybudované bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech, a to v sovětském stylu - nekonečné fresky různých stylů, ohromné lustry, velkorysé prostory. Sterilní, vydlaždičkované stanice tady nečekejte. Mnoho z nich je tematicky zaměřených. Pro naši a starší generaci je navíc skvělé, že tam stále jezdí původní sovětské soupravy, tedy úplně ty samé, které jezdily kdysi u nás. Nostalgie level milión. A za jízdné asi 5 Kč si můžete jezdit po vybraných stanicích klidně celý den. Jen počítejte, že vám policista může před vstupem do stanice zkontrolovat batoh. Zajímavé jsou třeba stanice Kosmonavtlar, Pakhtakor, Chilonzor, Alisher Navoi, nebo Bodomzor.
Na stanici Chorsu na modré lince jsme vystoupili, abychom navštívili známý Chorsu bazaar (nebo také Eski Juva bozori). Jde o největší a nejstarší bazaar v celém Uzbekistánu. Nečekejte ale žádný krásný orientální trh, podobně jako třeba v Samarkandu. Tohle je typické středoasijské tržiště se vším zápachem a špínou. Na parkoviště pod rojem much ležela uříznutá kravská hlava, přes cestu nám několikrát přeběhly krysy. Co ale rozhodně stojí za to, je velká pekárna chleba, kterou tam můžete navštívit. Ve velkých tradičních pecích s ohněm pekly na stěny přilepené bochníky chleba, všude pobíhali pekaři, stovky velkých pytlů s moukou ležely všude možně. Bylo úžasné koukat na tu tradiční manuální zručnost a pozorovat jak si s každým bochníkem vyhrají.
Přejeli jsme na Mustakillik maydoni, tedy Náměstí nezávislosti. V parku jsme se ukryli před horkem, prošli kolem soustavy fontán, které ale zrovna nechrlily a pod stromy si trochu zdřímli. Došli jsme do restaurace Al Aziz (která byla vážně dobrá a měli v ní asi nejlepší chleba v celém Uzbekistánu). Mimochodem restaurace bývají v Uzbekistánu a jemu podobných zemí většinou neuvěřitelně obrovské, mají místa pro stovky lidí. Většinou je to kvůli tomu, že když něco tyto národy slaví, sejde se opravdu celá vesnice. O to je vtipnější, když v normální den, za běžného provozu jste tam téměř sami. Z ní jsme vyrazili na náměstí Amira Timura, kde to místními vážně žilo. No, a to nejlepší z Taškentu na závěr - slavný hotel Uzbekistan. Obrovská brutalistní stavba, která tak nějak charakterizuje vše, čím se sovětská architektura „proslavila“. Když stojíte před bombastickou jízdní sochou Amira Timura, pod níž se fotí místňáci s vypůjčenou rudou růží a zlatými zuby, s hotelem Uzbekistan v pozadí, tak vám konečně dojde, jak daleko od domova jste se zase dostali.
V noci jsme na témže nádraží, kde jsme předchozí den vystoupili, zase nastoupili. Náš čas v Uzbekistánu tady sice skončil, ale naše cesta pokračovala dál - do Kazachstánu. O našich zážitcích, zkušenostech a doporučeních pro tuto zemi se dočtete v našem dalším cestopisu.
